Co vás čeká, když si vezmete Indonésana

143

Nejsem první ani poslední žena, která si zamilovala Indonésii a potom si tu vyhlídla svého jodoh, tedy jak bychom řekli u nás “toho pravého”. Tento článek je psaný s nadsázkou, ale je důležité zmínit, že všechno, co se níže dočtete, je prostě pravda. A více či méně s tím bude muset bojovat každá cizinka, která se rozhodne přivdat se do indonéské rodiny. Ale prosím, čtěte s úsměvem. 🙂

Seznámení s rodinou

To je samozřejmě běžné i u nás, ale tady je rozdíl v tom, že bude mít minimálně sto nejbližších příbuzných a dalších tisíc bude pořád a pořád přicházet a představovat se. U nás je normální jet jednou za čas k babičce a dědovi na návštěvu, třeba i potkat svoje sestřenice a bratrance, které většinou spočítáme na ruce jedné ruky. Dobře, maximálně dvou rukou. Výjimečně se potkáme s dalšími příbuznými, kteří jsou už přes koleno, ale ve většině případů víme, o koho se jedná.

Tady jsou rodiny dost početné. Například babička mého manžela má devět dětí. Každé z nich jí dalo dva až tři vnuky. To už znamená přes dvacet sestřenic a bratranců a se všemi se vcelku běžně potkáváme. Pak jsou tu ještě různé tetičky a pratetičky a já nevím kdo všechno. Pro každého, u koho si můj manžel není jistý příbuzenským vztahem, se tu používá prostě tante / om (teta / strýc) nebo sepupu (bratranec, sestřenice). Je jedno, že už si ani nepamatujeme, jakým způsobem je s námi vlastně příbuzný.   

K tomuhle se váže krásné indonéské slovo silaturahmi. Sacha kdysi ve svém videu prozradila, že jí tohle slůvko nahání hrůzu. Já to pochopila až po svatbě. Silaturahmi je v indonéském výkladovém slovníku vysvětlené jako “příbuzenství; bratrství; přátelské pouto”, ale laicky by se prostě dalo říct, že jde o udržování vztahů v rámci co nejširší rodiny. Jakmile od vás někdo bude něco potřebovat, musíte mu pomoct.

Pořád vám bude zvonit telefon nebo chodit zprávy s pozvánkami na svatby, pohřby, narozeniny, obřízky, vánoce, ramadán, velikonoce, kuningan nebo jakékoli další události, které vás jen napadnou. A protože se dobré vztahy musejí udržovat, budete všude chodit. A bude vás to taky stát peníze, protože rodina se má přece podporovat. 

Svatba bude nádherná, ale nákladná

Ano, čeká vás pohádková svatba v nádherném tradičním oblečení. Všechny vaše příbuzné vám budou pomáhat. Jenže pozvat sto lidí by bylo málo, protože by se do toho nevešla ani samotná rodina vašeho ženicha. Díky tomu, že se v souostroví dávají většinou jen finanční dary, tak se vám část peněz za svatbu vrátí, ale i tak to bude velice nákladné (na místní poměry) a únavné. S každým, kdo se přijde podívat a najíst, si budete muset podat ruku a vyfotit se.

A zatímco ostatní se budou bavit při jídle, by budete i po třech hodinách pořád ještě stát na místě a usmívat se. Ostatně, o tom, jak probíhá svatba (konkrétně sundánská) si můžete přečíst zde. 

Všichni o vás budou chtít vědět všechno

Jelikož jste bule, bude o vás velký zájem. O to víc, pokud budete mluvit indonésky. Každý z rodiny se vás bude pořád na něco ptát a kolikrát i několikrát během jednoho dne. Myslím, že ideální je si co nejdříve po svatbě najít vlastní bydlení. Pokud budete žít s jeho rodinou, budete často potřebovat hodně pevné nervy.

Ale co se dá dělat, naše kultury jsou prostě velice rozdílné, a pokud si vybereme život v té jejich, musíme se naučit to všechno přijmout.

Kam jdeš? Proč tam jdeš? Kdy se vrátíš? S kým tam jdeš? Ví o tom manžel? Už je to půl roku od svatby a ty ještě nejsi těhotná, proč? Kdy už konečně otěhotníš? A neděláte něco špatně? Jak často spolu spíte? Kolikrát už jsi dnes byla na záchodě? (oblíbená otázka jedné z mých tetiček, jelikož většinou nezvládám dodržovat pitný režim, a tak ráda počítá, kolikrát ona už byla, zatímco já pořád nic) Používáš vložky? Co kromě toho používáš? A můžu to vidět? A jak se s tím manipuluje? Musíš se sprchovat častěji, než jednou denně! Kolik vyděláváš? Kolik vydělává tvůj manžel? A kolik vydělává tvůj otec? Už ses pomodlila? S kým si píšeš?

Mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že už tak je docela vyčerpávající všechny tyto otázky číst. Prostě, soukromí tu není a všichni ví všechno. Ale když se naučíte některé otázky házet za hlavu nebo si najdete vtipnou odpověď, dá se to zvládnout. Je také podstatné, jestli váš manžel je aspoň trochu “evropsky smýšlející”, nebo typický Indonésan. Pokud ten druhý případ, moc vám v boji proti těmto otázkám nepomůže. Co se například telefonu týče, mezi manželi zde neexistují žádné tajnosti, takže uzamčený mobil vyvolá řadu otázek, ale neuzamčený mobil většinou znamená, že si v něm vaše polovička občas bez zeptání ráda počte.

Otázka náboženství

V Indonésii je zákonem dané, že manželé musejí mít stejné vyznání. Pokud jsou rozdílná, většinou je to žena, kdo před svatbou konvertuje. Samozřejmě ve spoustě rodinách se na náboženství neklade takový důraz, ale pro většinu obyvatel tohoto souostroví je víra každodenní součástí jejich života.

Nejde jen o islám, kdy se budete muset naučit pravidelně modlit a vyřadit z vašeho šatníku všechno, co se nesluší pro vdanou muslimskou ženu. I křesťanství může být pro běžnou (ateisticky vychovanou) Češku trochu “záhul”, pokud bude muset pravidelně navštěvovat kostel.

A hinduismus? Ten je sám o sobě tak složitý, že nám Evropanům trvá několik let, než ho dokážeme pochopit.

Konkrétně pro mě je to docela zábava (naše rodina vyznává islám). I když jsou poměrně dost věřící, nenutí mě nosit šátek nebo dělat věci, které nechci, ale pravidelně modlit se prostě musím. Je to legrace, protože manžel se nemodlí vůbec, pokud tedy není zrovna pod dohledem rodiny. Nevím, kdo z nás se cítí víc pod dozorem, pokud jsme zrovna u tetiček.

Budou se vás snažit vychovávat a do všeho vám mluvit

Přijde mi, že zatímco my sem přijíždíme s rozhodnutím dozvědět se něco o místní kultuře a odhodláním bojovat s kulturními rozdíly, manželovi příbuzní, kteří například nikdy v životě nevyjeli ani na sousední ostrov, natož do zahraničí, nepřemýšlí o tom, že v jiné zemi je prostě pro lidi slušné něco jiného než co je slušné pro ně. Pokud nebudete mít štěstí na multikulturně založenou rodinu, určitě počítejte s tím, že to budete vy, kdo se bude muset pořád přizpůsobovat nebo si obhajovat svoje stereotypy. Dá se ale vyhrát. Musím uznat, že skoro po dvou letech manželství už si indonéská část rodiny zvykla na to, jak se občas chovám.

Ale slovní spojení tidak boleh budete slýchat dost často. Občas mám pocit, jako by se se mnou mluvilo jako s malým dítětem. Ostatně, o zákazech a faux pas jsem už psala v článku Tidak boleh aneb co se smí a nesmí. My zatím nemáme děti, ale od dalších mezinárodních párů vím, že indonéské tetičky a babičky vám budou do výchovy opravdu hodně, hodně mluvit.

Má to i své výhody – nebudete mít nikdy problém s hlídáním. Jenže až se vrátíte z dovolené a převezmete dítě zpět od babičky, budete se možná divit, jak se mu změnily návyky. Myslím si, že děti jsou tu obecně hrozně přepečované.

Každopádně se připravte na věty typu: A už jsi někdy umývala nádobí? A víš, jak prát prádlo? Proč to děláš takhle, to je špatně! Málo jíš! Málo piješ! Moc spíš! Vstáváš pozdě! Chodíš spát pozdě! Tuhle ruku nepoužívej, když chceš jíst! Neoslovuj manžela jménem, to se nesmí – musíš mu říkat “mas” nebo “sayang”!  Nekuř, jsi žena! Nestopuj, jsi vdaná žena! Když cestuješ, spi v hotelu! A už jsi se zeptala manžela, jestli můžeš?

Budete vypadat starší než váš muž

Toto je bohužel genetika a nic s tím nezmůžeme. Indonésani obecně vypadají mladší než na svůj věk. Když jsme se brali, mě bylo dvacet pět a manželovi třicet jedna. Všichni si mysleli, že je alespoň o čtyři roky mladší než já. Pokud víte, že vám to bude vadit, najděte si o dvacet let staršího muže. Nebo si kupte nějakou hezkou masku. Nebo burku. 

Přináší to i spoustu pozitiv

Jak už jsem zmínila na začátku článku, tenhle text je psaný s nadsázkou. Ale vím, že není potřeba si něco nalhávat, raději, ať člověk ví, do čeho jde, a ať je pak připravený na všechno. Je lepší pak být překvapená, že něco z toho se nedá na mou novou rodinu aplikovat, než se tím vším začít protloukat bez předchozích informací.

Pokud si ale vezmete Indonésana, dostane se vám spousty skvělých výhod. Pokud budete bydlet s jeho rodinou, bude doma pořád navařeno. Spousty, spousty výborného jídla. Váš muž vás doprovodí kamkoli a bude si vás opečovávat, protože nebudete jen jeho žena, ale jeho evropská žena.

Myslím, že většina mužů je tu oddaná své manželce (ale to je samozřejmě vždy a v každé části světa hodně individuální), a když si ho trochu vychováte, může se stát skoro dokonalým partnerem (když tedy pochopí, že nemá házet nedopalky do talíře, ze kterého právě dojedl oběd).

Je to bezpochyby obrovská zkušenost a myslím, že ačkoli to není úplně pro každou, pokud zvládnete první měsíce a nevzdáte to, bude to pak už jen snazší a snazší (ale bezpochyby je potřeba najít si vlastní bydlení, protože nervy máme přece jen jenom jedny a není možné zůstávat v klidu pokaždé, když se naše kultury střetnou).