0 8 minutes read

Bule versus Sumba: Víkend bez proudu

Tento článek bude výjimečně velmi odlehčený. Zážitky tohoto typu s vámi většinou sdílím jen na Facebooku, ale tam jsem poměrně limitovaná délkou příspěvku. Proto jsem se rozhodla vrátit se na svém webu k lehce satirickým příběhům ze života. A tentokrát vám povím, jak nám ve Waingapu vypadl proud.

Požár trafostanice ve Waingapu, zdroj: tribunnews.com

Nenechte se ale zmást. To, že nám vypadává proud i několikrát týdně, je na Sumbě vcelku normální. Většinou jsou to však výpadky na pár minut nebo maximálně hodinu či dvě. Myslím, že naše lednice musí pořádně trpět, nemluvě o velké rybě v akváriu, kterou můj přítel Son dostal od svého kamaráda se slovy, že ji nechce, protože jí nechutná rybí krmivo a chce žrát jen živé cvrčky, ještěrky a šváby. Son se o ní stará hezky, a až na to, že si jednou za čas musí cvičně vyzkoušet boj o přežití, když jí při výpadku proudu přestane fungovat filtr. Ale jak se říká – co tě nezabije, to tě posílí. A tak doufám, že to platí i pro velké zlaté ryby.

Jenže tentokrát jsme bez proudu zůstali trochu déle než obvykle.

Než se k tomu ale dostanu, musím nejdřív vysvětlit, co této patálii s proudem předcházelo. Protože, jak už jste si asi všimli, mě se tady v Indonésii ty zážitky vždycky semelou v jednu chvíli. Jednotlivě to vlastně nejsou žádné velké výzvy, které by se nedaly zvládnout nebo ustát, ale když se vám sejdou v jeden okamžik, tak už je to jako obtížnější level v nějaké počítačové hře, ke kterému se začátečník, rozumějte cizinec, musí postupně propracovat, aby ho mohl zvládnout na jedničku.

Před pár dny jsem se vrátila na Sumbu z Bali, kam jsem si byla na skok vyřídit nějaké věci. Son mě vyzvedl v přístavu a zůstal se mnou doma dva dny, než se vrátil zpět do vesnice Wanga, kde teď na měsíc hlídá jednu fabriku. Wanga je od Waingapu asi čtyřicet pět kilometrů daleko a na motorce se tam dostanete za hodinu. Než ale odjel, vařili jsme společně oběd a rozbil se nám vařič. Používáme takový ten na petrolej, který už v Česku uvidíte možná jen u někoho na chalupě. Jestli vůbec. Ten náš je momentálně ve stavu, kdy sice hoří, ale tak malým plamínkem, že jsem na něm ani nedokázala přivést vodu k varu.

A tak Son neváhal, nasbíral před domem dřevo, nasekal ho mačetou a rozdělal oheň. Všechno šlo hladce a já vtipkovala, že v Česku sice rádi opékáme buřty, ale představa, že se mi rozbije sporák a já půjdu uvařit svíčkovou k ohništi, je pro mě trochu legrační. Ale svíčková na našem menu nebyla, a tak jsem prý neměla důvod k protestům.

Když Son odjel, chtěla jsem pro sebe uvařit na další dva dny, ale protože v noci sprchlo, všechno dřevo bylo úplně mokré. No super. Tak jsem posbírala, co se dalo, a snažila se udržet oheň, abych mohla aspoň usmažit lilek a vajíčka. I přes ty mokré větve jsem se nevzdala a, překvapivě, jsem asi za TŘI hodiny měla uvařeno. K tomu jsem v rýžovaru připravila rýži (a schválně hodně, abych měla i na další den či dva).

Abych nezapomněla – protože mi došla hotovost a bankomat mi (zase!) strhl z české karty peníze za neuskutečněný výběr, tak jsem alespoň vybrala posledních sto tisíc rupií, což je asi sto padesát korun, z indonéské karty, nakoupila na to vaření, k tomu ještě benzín a vodu a zbylo mi asi tři tisíce rupií, za což si tady koupíte možná tak nějaké dva větší oplatky. Ale to nevadí, říkala jsem si, že jídla mám na další dva dny uvařeného dost a zkusím potom zajet vybrat peníze do některého z bankomatů přímo v centru města. Bankomaty tady totiž často mívají výpadek signálu nebo v nich chybí hotovost, a tak už jsem reklamaci na strhnutí peněz za neuskutečněnou platbu řešila za posledního půl roku třikrát.

Možná si říkáte, proč o vaření a penězích píšu, když má být článek o výpadku proudu? Teď už se k tomu dostávám. Ve čtvrtek, tedy druhý den po mém skákání kolem ohniště a nadávání u bankomatu, vypukl kolem sedmé hodiny večer požár u lokální trafostanice a celé město upadlo do naprosté tmy. I když se pak v noci asi na hodinku proud podařilo nahodit, tak jsme se dozvěděli, že ten požár byl poměrně velký, a že tento výpadek zasáhl celou Východní Sumbu, která by se rozlohou dala přirovnat k Jihomoravskému kraji. Všude se psalo, že budeme bez proudu možná i dva dny, než se podaří přivést nějaké díly z Kupangu na sousedním ostrově.

A tak jsme pátek strávili bez elektřiny celý den. Powerbanka vybitá, notebook taky (což vás potěší, když si celý víkend po roce konečně vyhradíte na psaní diplomky), a nakonec se mi vybil i mobil. Naše zlatá arwana už byla, chudinka, po dvaceti čtyř hodinách v akváriu bez filtrace tak nějak omámená. Lednici jsem raději ani zbytečně neotevírala. A rýže z předchozího dne byla na vyhození, protože rýžovar celou noc nejel.

Nedalo se jinak, v poledne jsem sedla na skútr, už docela hladová a s vybitým telefonem, a říkala jsem si, že si udělám výlet za Sonem, že se tam u něj aspoň najím a třeba mi dá nějakou hotovost. Během výpadku totiž přestaly fungovat i bankomaty, takže i kdybych chtěla zkusit svou českou kartu znovu, měla jsem smůlu. Jenže hle, v motorce na takovou cestu nebylo dost benzínu.

Nezbývalo, než vyjet za Sonovým kolegou, který bydlí kousek od nás, a poprosit ho, jestli by mi nepůjčil stovku, než se mi podaří vybrat. Měli byste vidět ten jeho výraz, když si za ním přišla ta “bohatá” bule z Evropy půjčit peníze. Byli ale s manželkou moc hodní. Rovnou mi dali najíst, uvařili mi kafe a mohla jsem si u nich dokonce i nabít mobil, protože mají dům hned vedle nemocnice, což byla první, a ten den i jediná, oblast, kde proud nahodili alespoň na pár hodin.

Když jsem se večer vracela domů, oba se mě ustaraně ptali, jestli se tam sama po tmě nebojím. Řekla jsem, že jediné, co mi vadí, je to, že další den budu muset zase vařit na ohništi, ale že tma mi nevadí, pokud si můžu aspoň chvilku svítit telefonem. A tak mi nabídli, abych k nim klidně dopoledne zajela znovu, že se u nich můžu najíst, protože už přece nebydlíme na vesnici, abych musela rozdělávat oheň pokaždé, když dostanu hlad nebo si chci udělat kafe.

Dnes je neděle a až na pár výpadků už máme proud zase celý den. Takže hodinku notebook a mobil nabíjím, pak zase hodinku vybíjím. Arwana v akváriu už si zase spokojeně plave a vypadá, že je zdravá jako rybička. Dokonce se mi znovu podařilo uvařit v rýžovaru rýži a bankomat mi konečně vydal peníze.

A i když jediné, co z toho ještě budu muset týden zvládat, než se Son vrátí domů, je právě to vaření na ohni, dívám se na to pozitivně a říkám si, že ten náš petrolejový vařič vlastně není až tak špatný (když se tedy opraví), protože kdybychom měli elektrický, tak bych stejně během tohoto víkendu neuvařila vůbec nic. Takhle máme doma aspoň v zásobě petrolej, který mi přišel vhod, když jsem bojovala s mokrým dřevem.

Nebudu lhát, několikrát jsem si trochu posteskla, že kdybychom bydleli třeba na Bali, tak bych si v klidu mohla zajít na jídlo do warungu, kterých je tam všude spousta, nebo si mohla objednat jídlo přes Go-food, což by mi vyřešilo problém s hotovostí. Ale na druhou stranu – zaprvé bych pak neměla o čem psát, zadruhé by to pro mě nebyla žádná výzva, a zatřetí bych si nemohla užívat ten pocit, že žiju jako místní, a to navíc ve městě, kde na cizince narazíte tak jednou za tři měsíce.

Leave a Comment

* Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů. Vaše údaje nebudou předány třetím stranám.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Aktuálně na Facebooku

Poslední komentáře

  • Pavlína

    Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…

  • Markét

    Děkuji za toto vysvětlení, byla jsem včera🙏😌

  • Mája

    Mě se líbilo na Weh v Aceh. 😸 Díky za tipy, Nikol!…

  • Nikolas

    Děkuju za podporu a přeju krásnou dovolenou! :-)

  • Jaroslav Tatíček

    Ahoj Nikol, jmenuji se Jaroslav a od 27.2.2023 do 19.3.2023 se budu…

Už jste četli...?

Přihlásit se k odběru

©2013-2024 NikolasCestuje – Všechna práva vyhrazena.