Když zemře král: Pohřební rituály na ostrově Sumba, 3. část

9,1K

Jsou tomu tři roky, kdy na Východní Sumbě v oblasti Karera zemřel král Umbu Yadar. Ačkoli byl pohřeb původně plánován na rok 2020, kvůli pandemii byla tato velkolepá událost odložena na neurčito. Avšak letošní říjen bude konečně královo tělo pohřbeno, a já jsem ráda, že tak tímto článkem můžu oprášit jedno zapomenuté, ale velice zajímavé téma.

Jak jste si mohli přečíst v předchozích částech (1, 2), Umbu Yadar byl jednou z největších žijících osobností na Sumbě a pravděpodobně i v provincii Východní Nusa Tenggara. Bavíme se zde o člověku, na jehož pohřeb přiletí helikoptérou i guvernér provincie a dostaví se spousta hostů z celé Indonésie i ze zahraničí. A tak není divu, že byla konečná fáze pohřbu kvůli pandemii odložena.

Pokud se tedy vrátíme o tři roky zpět, vzpomeneme si, že králova rakev se uzavřela dřevěnými hřebíky a přesunula se do kamar kecil (speciální malé místnosti), ve které zůstala pod dohledem čtyř sluhů až do poloviny září tohoto roku.

Během pandemie však v rodném sídle krále probíhaly velké přípravy. Očekává se, že na samotný pohřeb přijede několik tisíc hostů, a pro ty bude v této odlehlé oblasti potřeba zajistit ubytování. A to samozřejmě není v tak odlehlé oblasti vůbec jednoduchý úkol. Kromě toho rodina postavila uma hori – dům na kůlech s vysokou střechou, který poslouží jako místo posledního rozloučení s králem před tím, než se jeho rakev přenese do připravené hrobky.

Královský pohřeb za miliony

Právě ona hrobka však byla tou největší výzvou. Její velikost a majestátnost udržuje vzpomínku na zemřelého a je symbolem postavení, bohatství a velikosti člověka, pro kterého se stane novým, posmrtným, domovem. Lépe řečeno, jen pro jeho tělesnou schránku. Duše zemřelého se po pohřbu vydá na cestu do světa předků – Prai Marapu.

Když v roce 1984 zemřel předchozí král, Umbu Katanga Haru, výdaje na jeho hrobku se vyšplhaly na padesát milionů rupií (což v této době odpovídá hodnotě 962 milionů rupií, tedy přibližně jednomu a půl milionu korun). A to byly pouze výdaje za těžbu a převoz kamene, výstavbu hrobky a dekorace. Když si k tomu připočítáme ještě výdaje za tři sta padesát rituálně obětovaných kusů dobytka (cena se těžko odhaduje, ale v současnosti stojí jeden průměrný buvol okolo padesáti až sto tisíci korun, krávy jsou pak přibližně o polovinu levnější), pochopíme, proč byl zrovna tento pohřeb dalších dvacet let nejčastěji vzpomínanou událostí.

Umbu Katanga Haru byl nejbohatším králem na ostrově, měl půdu o rozloze čtyřicet tisíc hektarů, asi třináct tisíc krav a buvolů a osm tisíc koní. Byl největším vývozcem dobytka na Sumbě, přičemž každý měsíc se odtud do přístavů v Surabayi a Jakartě vyvezlo až dvě stě kusů, převážně buvolů.

Pokud jde o jeho syna, Umbu Yadara, jehož pohřeb se stal předmětem mé diplomové práce, očekávají se za stavbu hrobky a všechny rituály mnohem vyšší výdaje. Majetek královské rodiny se výrazně znásobil a ačkoli se mi zatím nepodařilo zjistit, v jakých částkách se pohybuje, už samotná hrobka, která se během pandemie postavila, je důkazem, že celý pohřeb bude nevídanou a velmi nákladnou událostí.

Sedmdesátitunový kámen

V úterý 20. září 2022 přijíždím do Nggoti, sídla královské rodiny ve vesnici Nggongi, okresu Karera na Východní Sumbě. Z města Waingapu je to sice jen necelých sto kilometrů, ale jedná se o jednu z nejodlehlejších a nejhůře dostupných oblastí na ostrově. Terénním autem to sem trvá čtyři až pět hodin. Pár desítek kilometrů od Waingapu asfalt pomalu mizí a nahrazuje ho prašná kamenitá cesta, na které se často mají problém vyhnout dvě auta. Klikatí se mezi vyprahlými kopečky a v některých úsecích dává zabrat i terénnímu pick-upu.

Je to cesta, po které rozhodně nechcete jet na skútru a nebo – nedejbože – v klasickém autě typu Toyota Avanza. Když zaprší, do některých vesniček, kterých je tu ale jen velmi málo, se vůbec nedá dostat. Je to velmi řídce osídlená oblast, která – obzvlášť v období sucha – působí na indonéské poměry až zvláštně opuštěně.

A přesně po téhle cestě se musel dopravit téměř sedmdesátitunový kámen vytěžený v lomu v oblasti Tanarara, přibližně padesát kilometrů od Nggongi. Tento přesun trval dva týdny, a to s nejlepším dostupným vybavením (video zde). Vzhledem k nepříznivému terénu místní věří, že za hladký průběh mohou duše předků, kterým se během těchto dvou týdnů věnovalo několik zvířecích obětí. Bez jejich podpory by totiž údajně nebylo možné takhle velký kámen do sídla Nggoti v pořádku dopravit.

Náklady na těžbu a převoz kamene se odhadují na statisíce korun. Díky jeho velikosti lze hrobku Umbu Yadara bezpochyby označit za největší, nejdražší a nejmajestátnější na celém ostrově. Vnitřní prostory jsou kompletně z mramoru a jsem si jistá, že až budou dokončeny poslední úpravy a dekorace, bude hrobka mistrovským dílem.

Poslední přípravy a setkání stařešinů

Po příjezdu do Nggoti mířím rovnou do králova domu, kde se setkávám s jeho manželkou a přijímám od ní z rákosu upletenou misku s betelovými oříšky. Ty však výjimečně nejsou určeny pro mě jakožto hosta, ale pro zesnulého krále. Před pár dny se otevřela kamar kecil – malá speciální místnost, ve které je už tři roky uložena rakev s tělem, pečlivě střežena čtyřmi sluhy. Stěny jsou ověšeny tradičními tkanými látkami a stejně tak zakrývají i jedno jediné okno, vchod i samotnou rakev. K ní pokládám misku na připravený oltářek a s oslovením “Bapak” (otec, pán) vzdávám úctu zemřelému.

Poté mi je nabídnuto jídlo a dostávám vlastní pokoj. Přijela jsem schválně o den dřív, i když většina hostů, tentokrát jen rodina a nejbližší přátelé, se tu objeví až zítra dopoledne. Tento den je celé Nggoti ve stoprocentním zápřahu. Dokončují se poslední úpravy na nově postaveném domě uma hori – natírá se dřevo, stěny se obkládají tkanými látkami, instalují se ventilátory a staví se pozlacená postel, na kterou se další den uloží rakev.

Na terase tohoto domu sedí přibližně dvacet ketua adat – stařešinů, kteří v místním jazyce projednávají témata týkající se zvykového práva adat – jakým způsobem se budou rozesílat pozvánky, jak bude probíhat rituál další den.

Po setmění se několik z těchto stařešinů přesouvá do králova domu a společně s nimi také dva ze čtyř synů Umbu Yadara. Podle animistické víry marapu je před každou důležitou událostí nezbytné obětovat kuřata, z jejichž vnitřností lze vyčíst, jestli duše předků s průběhem a termínem dané události souhlasí. Tento večer se celkem rituálně obětují čtyři kuřata a jedno prase. Z kuřecích střev a vepřových jater stařešinové zjišťují, že provedení zítřejšího rituálu nic nebrání. Pokud by byl například nevyřešený problém v rodině, musela by se taková příčina zjistit a odstranit, aby vše proběhlo tak, jak má.

Po skončení rituálu se zbytek prasete uvaří a podá pozůstalým a hostům k večeři. Kuřata náleží jen stařešinům. Musejí se připravit speciálním způsobem – jejich peří se nesmí oškubat, ale pouze ožehnout nad ohněm. A podává se pouze s rýží a sambalem (hustou chilli omáčkou).

Rituál Pawhu La Kurung

Další den dopoledne se všech dvacet stařešinů znova schází na terase a pokračují v prodiskutovávání důležitých témat spojených s průběhem pohřbu. Postupně se také sjíždějí hosté a podstupují stejné kroky jako já včera – nejdříve zavítají do kamar kecil a poctí zemřelého betelovými oříšky, poté se jdou podívat na hrobku.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se jeden z mužů ujímá mikrofonu a upozorňuje nás, že za okamžik proběhne rituál, kvůli kterému jsme sem všichni přijeli. V místním jazyce se nazývá Pawhu La Kurung a spočívá ve vynesení rakve z kamar kecil do připraveného domu uma hori, ve kterém rakev zůstane další dva týdny až do samotného pohřbu. Po třech letech v uzavřených prostorách se tak královy ostatky opět dostanou na veřejnost a ačkoli se rakev znovu již neotevře, lidé budou mít možnost se s Umbu Yadarem naposledy rozloučit.

Před domem, ze kterého má být rakev vynesena, již stojí dva koně, kteří budou symbolicky sloužit k doprovodu duše zemřelého do Prai Marapu, světa předků. Nicméně, protože žijeme v moderní době, kromě dvou koní je zde přistaveno i královo oblíbené auto, se kterým jezdil nejčastěji. Toto Mitsubishi Pajero není určeno k dalšímu používání. Dokonce, pokud by byla hrobka ještě větší, by byla možnost pohřbít vůz společně s králem. Ale protože se rodina nakonec rozhodla vnitřní prostory nerozšiřovat, bude auto zaparkováno u domu pouze jako vzpomínkový artefakt.

Poté, kdy moderátor přečte jména všech mužů, kteří ponesou rakev (převážně se jedná o nejbližší příbuzné krále), spustí se mezi doposud klidnými a uvolněnými hosty nářek – pro nás cizince možná až nepříjemný. Lidé pláčou, křičí, bědují a přihlížejí tomu, jak je rakev vynášena ven z kamar kecil a přenesena do uma hori. Tam je za zvuků gongů umístěna na připravenou postel a ženy, včetně vdovy a její jediné dcery, místo dozdobují královou fotografií a několika rituálními předměty.

Lidé v domě nepřestávají naříkat. V tuto chvíli se zde schází několik stařešinů a prosí předky o ochranu královy duše, která se v této chvíli může pohybovat kdekoli, po celém sídle. Po jejich modlitbě se rituálně obětuje jeden buvol a jedno prase. Zatímco prase poslouží opět k pohoštění všech hostů, onen buvol musí být zabit jen z náboženského důvodu – jeho játra jsou věnována duším předků a zbytek těla se odveze na hranice pozemku, kde udělá radost nanejvýš tak místním psům. Maso z tohoto konkrétního buvola totiž nesmí podle místního zvykového práva sloužit jako lidská potrava.

Dva koně společně s nastartovaným autem ještě další dvě hodiny stojí před domem uma hori, zatímco stařešinové provádějí další rituály a modlitby. Hosté se postupně rozcházejí a většina z nich se po brzké večeři vrací zase zpět do Waingapu.

Od tohoto okamžiku se až do samotného pohřbu za dva týdny bude v králově sídle Nggoti scházet spousta hostů – někteří se zastaví jen na jeden den, jiní zůstanou po celou dobu.

Pohřeb se bude konat 7. října a já poté určitě sepíšu čtvrtou, a pravděpodobně poslední, část této reportáže.