5 indonéských vlastností, které vás pobaví

144

Odlišností během stravování nebo při řízení dopravního prostředku si rychle všimne každý turista, který do Indonésie zavítá. Dnes bych se ale zaměřila na pět vlastností či způsobů chování, které na první pohled neuvidíte, ale jakmile se dostanete blíže k některému Indonésanovi, budou vás tyto jeho zvyky pravděpodobně bavit nebo fascinovat.

1. Spí s rozsvíceným světlem

Šetření energie není nic, co by se tu nějak více řešilo. Elektřina je tu levná, tak proč zhasínat, že ano. Větší roli v tom však hraje strach. Moje místní tety nikdy nespí ve tmě, protože se bojí. Čeho konkrétně, to mi bohužel nedokázaly vysvětlit. Může to být džin, zloděj i zvíře. Prostě světlo znamená bezpečí.

Můj manžel je vtipnější. Když jsme byli v Česku, nedělalo mu problém spát se zhasnutým světlem, nikdy to neřešil. Ale když jsme v Indonésii, můžeme se kvůli tomuto tématu snad i pohádat. Je to zvláštní. Nejde o zvyk, který by byl blízký všem místním, ale většině ano. Ať jsem přespávala kdekoli u lokální rodiny, vždy se alespoň v některém z pokojů svítilo celou noc.

Stejně tak se nechává rozsvíceno i na terase a před domem, ale to je většinou ze dvou praktických důvodů – zaprvé, aby majitel domu viděl, kdo k němu přichází, a zadruhé, aby tím bylo lépe vidět na ulici, kde často nefungují pouliční lampy (nebo tam mnohdy ani vůbec nejsou).

2. Nové věci nevytahují z obalu

Vzpomínám si, když jsem poprvé viděla na hotelu postel, která měla ještě stále zabalené čelo do igelitu. Připadalo mi to zvláštní, ale snažila jsem si to odůvodnit tak, že se provozovatel prostě o nové věci extrémně bojí. Jenže oni ty obaly často nesundávají ani z věcí, které si pořídí přímo k sobě domů! Tam jim to nikdo rozbít přece nemůže…

Ovladač v igelitovém sáčku je běžná věc ve spoustě rodinách, ale dále třeba i televize, na které je dokonce po pěti letech ještě pořád po okrajích fólie. Nožky od pohovky, stolek v obýváku… Vždycky si říkám, že kdyby raději začali pořádně doma utírat prach, nebyly by ty obaly zapotřebí.

3. Sim karta se musí měnit jako ponožky

U nás jsme zvyklí držet si své telefonní číslo celý život, protože jinak bychom ztratili propojení s mnoha lidmi, kteří už na nás kontakt mají. V Indonésii je ale důležitější mít ten aktuálně nejlevnější internetový balíček na trhu. Většina místních tedy nevyužívá žádný tarif, tak jak to děláme běžně u nás, ale kupuje si sim kartu, na které je určitý počet dat, a k tomu si maximálně dobijí kredit. Jakmile data dojdou, kartu zahodí a koupí si novou.

Dělají to proto, že dobíjení dat vyjde dráž než nová karta během promo akce. A že jsou tu akce a slevy pořád. Jen pro porovnání – nedávno jsem si koupila nové telefonní číslo s 35GB dat (z toho polovina 4G LTE) v přepočtu za 170 Kč. Toto množství vydrží aktivní až několik měsíců. Kdybych si obnovila internet na původní kartě, dostala bych za stejnou cenu (plus mínus pár korun) jen 9GB dat, z čehož je polovina 4G LTE.

Není divu, že je pak takový problém zkontaktovat někoho z vašich starých známých. Stejně jako měnění sim karet je tu totiž populární i časté mazání účtů na sociálních sítích. Buď je to díky jejich smyslu pro drama, nudě nebo nezájmu o stabilní online identitu. 

4. Žabky jsou putovní obuv

Ani po pár měsících mého snažení někteří členové naší rodiny nepochopili, že moje žabky jsou prostě moje žabky, a že se mi nelíbí, když mi je nosí někdo jiný. Nevím jak vám, ale mě osobně přijde hrozně nehygienické, když mi někdo nosí boty, i když jde jen o hloupé sandal jepit.

Bohužel i po té době často musím s vlastním odchodem čekat, až se teta vrátí z obchodu a já si budu moct v klidu obout a jít. Ale nemůžu se na ně vztekat, jde o naprosto normální věc.

Například před vstupem do mešity, kde se každý musí zout, si vaše žabky půjčí klidně i několik lidí bez toho, abyste o tom vůbec věděli. Když totiž někdo přijde v pevné obuvi, je pro něj komplikované se jít rituálně omýt (ruce, ústa, obličej, krk, nohy), kdyby musel znovu přecházet ve svých botách. Tak se prostě před mešitou vyzuje, půjčí si vaše žabky, skočí se omýt a zase je vrátí na místo.

Myslím, že nejsem jediný cizinec, který z toho šílí. Když si jednou půjčil takhle před mešitou moje pěkné bílé “Ripcurly” jeden hodně starý pán a přešlapoval mi je, jako by z nich chtěl složit origami, myslela jsem, že už pojedu domů radši bosá.

5. Dlouhé nehty mužům sluší

Ne, nesluší. Těžko říct, proč tu tenhle trend dlouhých nehtů na mužských rukou existuje. Snažila jsem se na tuto otázku ptát různých Indonésanů z různých částí souostroví, ale nikdo mi neposkytl jedinou kvalitní odpověď. A tak jsem si řekla, že je to prostě projev jejich pohodlnosti a možná trochu image.

Nejedná se totiž o to, že by byly všechny nehty dlouhé. Většinou jde jen o jeden, maximálně dva. Nejčastěji je mívají na palci a malíčku. Jsou neudržované a pěkně fuj, ale tito muži si pravděpodobně připadají hodně nad věcí. Řekla bych, že se to týká převážně starších mužů, nebo alespoň mužů ve středním věku.