Austrálie: Přišla jsem, viděla jsem, děkuji – nechci

134

Jsem velice ráda, že jsem měla tu možnost poznat zemi od protinožců mezi průměrnými lidmi, kteří mě zahrnuli do jejich běžného života. Možná, i když jsem byla naštvaná, že se náš pobyt ubírá jiným směrem, než který jsem očekávala, to nakonec bylo to nejlepší, co nás tady mohlo potkat. Ve skrytu duše jsem vždy tajně snila o tom, že se bych se do Austrálie jednou podívala, popřípadě se tam i přestěhovala. Teď jsem ale velice ráda za život v Indonésii a taky za to, že jsem ze střední Evropy.

Australský životní styl mi nepřirostl k srdci, i když jsem si dříve myslela, že se jedná o zemi, která by pro Evropana nemusela být tolik odlišná, a přitom zajímavá. Na první pohled tu všechno vypadá stejně jako u nás. Dobře, až na přírodu, protože Darwin leží na severním pobřeží, a tak společně s jednoduchou architekturou připomíná spíš Floridu. Po pěti měsících života na Bali jsem se do Austrálie těšila jako malé dítě na Ježíška. Brala jsem to jako zasloužené prázdniny, při kterých si odpočinu od hektické Indonésie. Těšila jsem se primárně na čtyři věci – teplou sprchu, “normální” jídlo, postel a anonymitu. 

Prvních třech se mi dostalo. Posledního bohužel ne, což mě opravdu překvapilo. Když pojedete do hodně kulturně odlišné země, jakou je třeba právě Indonésie, budete tušit, že se vám nepodaří zapadnout a pro místní budete pořád bule, cizinec. Ale kdo by řekl, že se setkáte se stejnými reakcemi i ve státě, který je víceméně otevřený, tolerantní a přátelský? Nemusela jsem ani promluvit, a stejně všichni věděli, že nepocházím z Austrálie. Šla jsem si například jen nakoupit (takže jsem rozhodně nevypadala jako turista) a v autobuse na mě každý koukal jako na mimozemšťana. Na diskotéce se nám dostalo pár nevhodných poznámek ve stylu “vy evropské rajdy”, i když náš outfit nebyl rozhodně tak výstřední jako místních. Na ulici u nás zastavilo auto a řidič se nás zeptal, odkud jsme. Rozhodně si tak nedovolím říct, že by byla tato země otevřená turistice a multikulturalismu. Občas to byla legrace, ale několikrát jsme se cítily, že sem opravdu nepatříme. Nepochopila jsem, jak můžou všichni poznat, že jsme z Evropy (často upřesňovali z východní). Ptala jsem se na to svých kamarádů a ti se pokaždé jen zasmáli a odpověděli, že oni to prostě poznají. “Podívej se na sebe, vždyť je to jasné…” odpověděl mi Anthony.

Nevím, jestli bych po čase tuto “nálepku” ztratila, a taky netuším, jak dlouho by to trvalo, ale musím říct, že jsem se tu v tomto ohledu necítila vůbec příjemně.

Co se týče životního stylu, o kterém jsem vlastně chtěla psát hned na úvod, Australané žijí velice uvolněným způsobem. Alespoň v Darwinu, což je velice klidné městečko, vše ubíhá příjemným tempem, nikdo se nikam nežene a každý vypadá hrozně v pohodě. Všichni se také neustále usmívají a jsou velice milí, ale není to stejné jako v Indonésii. Protože zatímco na Bali se mezi takovými lidmi budu cítit skvěle a oni budou svoji dobrou náladu přenášet na mě, tady v Darwinu to na mě působilo jako přetvářka. Asi jako Američané, kteří se vás sice zeptají, jak se máte a co vás trápí, ale ve skrytu duše je to vlastně vůbec nezajímá. Zde to bylo podobné. Více o tom, jak zde lidé žijí, si můžete přečíst v mém článku o míšené australské rodině.

Mnoho lidí tu také sportuje, což se mi moc líbilo. Děti jezdí po cyklostezce na kole, maminky na bruslích a kolem procházejí postarší páry, které venčí své psy. Sympatičtí muži (a že jich tu je!) zakončí svou každodenní hodinu běhu na posilovacích strojích v parku a nikdo neřeší, co si o něm myslí okolí. Tohle je fajn a byla bych ráda, kdybych se s podobným myšlením setkala i v Čechách. Tam na mě každý jen hloupě kouká, když si jdu zaběhat, a například si nedokážu představit, že bych měla na veřejnosti posilovat. Tady je to všem jedno.

Lidé bydlí v jednoduchých domech, většinou jednopodlažních, které jsou postavené ze dřeva. Má to svůj účel, protože v těchto klimatických podmínkách a hrozbách cyklonů či zemětřesení by se masivní dům z cihel neužil. Část pozemku zabírá předzahrádka, která je většinou hezky upravená. Většina domů je ohraničená vysokým plotem, aby si lidé zachovali své soukromí. V Darwinu téměř každý jezdí autem či autobusem. Motorky tu uvidíte jen zřídka, a to ještě většinou jen turisty.

V obchodech seženete všechno, na co si vzpomenete, protože sortiment se tu velice podobá tomu evropskému. Je tedy pravda, že lidé jsou zde hodně pohodlní a mnoho žen ani neumí vařit, a tak v regálech najdete širokou nabídku polotovarů. Když jsme jeden den dělaly palačinky, všichni na nás koukali a kroutili hlavou, proč si s tím dáváme takovou práci, když můžeme použít kupovanou směs, která se jen zalije mlékem. Stejně tak jsem byla zděšená, když jsem v obchodě narazila na připravenou směs na míchaná vajíčka (jako by to snad byla nějaká složitá příprava). Mnoho lidí se stravuje ve fast foodech, protože je to jednodušší. Také mi přišlo, že nedokážou šetřit. Koupí si Coca Colu, napijí se dvakrát a zbytek vyhodí, protože se jim s tím nechce nosit. Objednají si to největší menu v McDonaldu, ale hranolek se ani nedotknou, protože už na ně nemají v žaludku místo, a tak je rovnou vyhodí, místo toho, aby je alespoň nabídli ostatním. Když jdou do kina, mají potřebu koupit si ten největší popcorn, i když z něj snědí jen třetinu.

O cenách zde raději ani mluvit nebudu, protože to bych se zbytečně vytočila. Všechno je tu šíleně drahé, ale je pravda, že pokud zde člověk pracuje, má dostatečně vysoký plat na to, aby mohl žít pohodlně. Pro nás, jako pro turisty, to bylo šílené.

Austrálie je silně protikuřácká, což se mi líbí. Na krabičkách od cigaret uvidíte obrovské obrázky nemocných dětí či částí těla postižených rakovinou. V obchodech tento sortiment nikde nenajdete, všechno je to podpultovka, o kterou si musíte speciálně říct. Všude visí jen jednoduše napsané ceníky. Nejlevnější krabička stojí asi dvacet dolarů (400 Kč) a tyto cigarety chutnají jako plast. Také tak páchnou. V hospodách a restauracích platí přísný zákaz kouření, a to dokonce i na mnoha diskotékách. To je něco, co se mi na této zemi moc líbí.

Chybělo by mi například chození do hospody s kamarády. Měla jsem zde pocit, že Australani se umí buď opít do němoty, nebo raději zůstanou doma. Taková ta střední cesta, na kterou jsme zvyklí my v Čechách, tu chybí. Nač chodit někam ven jen kvůli čtyřem pivům?

A na závěr počasí. Většinu roku je tu hezky (mluvím opět jen o Darwinu, jinde jsem nebyla), ale když přes zimu prší, je to mnohem horší déšť než na Bali. Je to jako by někdo otočil naplno kohoutkem a zapomněl ho zavřít. Všechny cesty jsou rozbité či rozbahněné, mnohdy je voda úplně všude. Moc se tady toho přes tyto měsíce nedá dělat. To na Bali naštěstí není takový problém, tady se dá žít i s deštěm.

Nevím, lidé v Darwinu na mě působili lhostejně a trochu nepřátelsky, život je tu drahý a kromě sportu tu není moc věcí, kterými se dá zabavit. Myslím, že i ta Indonésie mě zaujala víc. Všichni jsou tu velice zvláštní, snaží se mít jakýsi osobitý styl, ať už v oblékání či chování, ale působí to hrozně divně. Není tu nikdo normální, na každém vám přijde něco odlišného či nepřirozeného. My “šedé myšky” z Česka na tohle nejsme zvyklé.