Durian – ovocný klenot Jihovýchodní Asie

146

Durian. Možná už jste o něm slyšeli. Pokud jste navštívili některý ze států Jihovýchodní Asie, je to téměř jisté. Možná vám ho také často místní s hrdostí nabízeli a, zatímco vy jste v rozpacích přemýšleli, jak slušně odmítnout, se vzduchem linula těžko popsatelná vůně, která se vám vryla do paměti. Nebo jste možná i ochutnali. Pokud přikyvujete, určitě už tušíte, o jaké specialitě právě píšu. A ti z vás, kteří zmateně kroutíte hlavou a nevíte, v čem je toto ovoce tak atypické, že si zaslouží vlastní článek, určitě čtěte dál.

Když jsem byla malá, nikdy bych nepozřela ani kousek tvarůžku. Odpuzoval mě ten výrazný zápach a už při myšlence, že bych měla tuto potravinu alespoň ochutnat, abych měla právo udělat si názor, se mi udělalo špatně. Ale jednou jsem se nechala přesvědčit, jedno sousto snědla, a překvapivě jsem zjistila, že mi ty syrečky vlastně chutnají. Poté jsem je zařadila do jídelníčku a občas si je i sama koupila. Ona vůně už mi nevadí a já si ráda pochutnám. No, a stejné je to i s touto mňamkou.

Nejznámějším typem je durian cibetkový, ale existuje mnoho druhů, které jsou hezky popsané v tomto článku. Jedná se o ovoce různých velikostí a barev (pohybujících se na škále odstínů žluté, hnědé a zelené), které je charakteristické ostnatými bodlinami pokrývajícími slupku. Ty jsou tak ostré, že pokud si koupíte durian na trhu, dostanete ho ovázaný šňůrkou, protože v igelitce byste ho jen těžko přenesli domů. Není divu, že dostal zrovna toto jméno, protože v indonéštině duri znamená “trn”.

Plod roste na vysokých stromech, což je docela nebezpečné, protože pokud by vám spadl na hlavu, pravděpodobně by vás to zabilo. Není divu, běžně má i tři až čtyři kilogramy. Naštěstí právě díky jeho charakteristické vůni (je mi jasné, že ti z vás, kteří už s ním měli tu čest, se budou v některých případech možná ošívat nad výrazem “vůně”) si většinou všimnete, že pod ním procházíte.

Tato vůně je totiž tak výrazná, že si ji člověk nemůže s ničím jiným splést. Na druhou stranu se ale ani nedá nijak pořádně popsat. Někdo v internetové diskuzi napsal, že “smrdí jako kanalizace ve městě“, jiný že “smrdí jako únik plynu“, a jeden článek v The New Times to vystihl nejlépe: “Durian smrdí jako peklo, chutná jako nebe a léčí jako zázrak.”

Ano, zázrak. Na Srí Lance jej doporučují pro boj s rakovinou. Asi se mu ne nadarmo v Asii přezdívá král ovoce.

Každopádně, i když smrdí hrozně, po rozevření jakoby se ten zápach skoro vytratil. Vnitřek je mazlavý, měkký a světlý. No, ten, kdo měl problém už ve fázi čichání, se možná k ochutnávání ani nedostane. Ale když jej pak vezmete do ruky, ukousnete a začnete žvýkat, určitě vám zachutná. Má nasládlou a velice zvláštní chuť, která se nedá nijak přesně popsat, ale dočetla jsem se názory, že je podobná sladkému pudingu, nebo nahnilé cibule. Ať už je to, jak chce, bezpochyby to ve vás vyvolá silnou reakci – ať už negativní, nebo pozitivní.

Já osobně ho mám moc ráda, i když je pravda, že na Bali se mi několikrát poštěstilo koupit si nějaký, který mi vážně nechutnal. Ale třeba na Sumatře – tam to byl durianový ráj. Většinou vám jej místní nabídnou zadarmo, obzvlášť, pokud vás hostí u sebe doma. Dávají tím najevo, že na to mají. On totiž takový ten středně velký kus stojí i padesát korun! To není žádná levná dobrota, za kterou by se dalo často vyhazovat peníze. Jde totiž o to, že té jedlé části je tam docela málo, navíc když každý kousek má ještě pecku.

Pokud vám jej někdo nabídne, neměli byste odmítat. To sice v Indonésii platí u jídla obecně, ale konkrétně durian je něco tak speciálního, že byste takovým chováním mohli místní pohoršit.

Pokud se necítíte na čerstvý kus ovoce, můžete vyzkoušet jiné “pochoutky” – durianové bonbóny, zmrzlinu, džus… Dokonce se prodávají i kondomy s touto příchutí (to může vymyslet snad jen Asie…). Ale upozorňuju, většina z těchto jídel se nedá pozřít už vůbec.

No, říká se, že komu zachutná durian, ten je připraven žít v Jihovýchodní Asii. Že mi chutná, jsem zjistila asi až po osmi měsících svého pobytu. Po prvních dvou měsících jsem se ho naučila jíst aspoň proto, abych neurazila, ale samotnou mě překvapilo, jak tento názor pozvolna přešel v chuť a lásku. Dneska už bych baštila pořád. Ale samozřejmě jen ty dobře uzrálé a v kolektivu těch správných lidí.