Extrémně krásné a náročné Sulawesi 1/3

Vrátila jsem se z ostrova, který jsem v Indonésii toužila navštívit (snad kromě Papui) ze všech nejvíc. Jsem vyčerpaná, ale totálně spokojená. Bylo to extrémní. Extrémně krásné, ale i extrémně náročné co se dopravy a organizace týče. Nemyslela jsem si, že mě tu může některý ostrov překvapit tak, jako Sulawesi…

6.12.

Po dvouhodinovém spánku, který ale nebyl způsoben ničím jiným, než bouřlivou párty a ulehnutím do postele v šest ráno, jsme se téměř bez vnímání sbalili a odjeli na motorkách na balijské letiště. Skútr jsme zaparkovali nedaleko, v malém zapadlém gangu. Odbavení šlo velice hladce i bez pasu a jsem ráda, že tu KITAS pro cestování naprosto stačí. S kocovinou a nepopsatelnou únavou jsme jako jediní bule čekali, až přistaví letadlo. Začala jsem být mírně nervózní, když se na odletové tabuli zobrazovaly lety, které byly naplánovány i s o dvě hodiny pozdějším odletem, ale řádek s nápisem Makassar mezi nimi nebyl.

Nakonec se ale mé obavy nenaplnily a my jsme mohli vyrazit. Překvapilo mě, jaké moderní a nové letadlo jsme měli. Navíc bylo téměř prázdné. Asi po hodině letu jsme sestoupali dolů a já jsem byla naprosto unesená z té nádherné přírody, kterou jsem se zaťatým dechem pozorovala z okýnka. Rýžová políčka, hory, moře a nízko posazené mraky, které protrhávaly vrcholky kopců.

Když jsem to viděla, chtělo se mi brečet. Na tomto místě jsem mohla studovat. O toto místo jsem si žádala. Hned po výstupu z letadla jsem ucítila změnu prostředí. Nacházeli jsme se mnohem blíže rovníku, teplota byla vyšší a také větší dusno.

Z letiště jsme jeli taxíkem (v šesti lidech, tři cestovatelské skupinky – já a Bobo, Lucka s Chavierem a Greg se dvěma kamarády) do centra Makassaru, což trvalo asi dvacet minut. Naší první zastávkou v tomto dříve nejdůležitějším indonéském městě coby přístavu byl Fort Rotterdame. Tato bývalá tvrz je hezky rekonstruovaná a nachází se v ní dvě muzea věnované historii města.

Po prohlídce jsme se zastavili v prvním warungu na jídlo a já vyzkoušela spoustu nových, mě doposud neznámých pokrmů. První se jmenoval pisang ijo a byla to jen hromada ledu se sirupem a kondenzovaným mlékem (jako es buah) s kousky banánu obalenými v jakémsi zeleném těstíčku. Bylo to hodně sladké, ale dobré. Jen jsem vyjedla banán a tekutinu s ledem nechala, protože jsem vzhledem k hygienické úrovni warungu a představě cestování, které nás čekalo, nechtěla riskovat, že to moje zažívání nezvládne. Druhým jídlem byl batagor, což mi bylo vysvětleno jako smažené bakso knedlíčky a smažené tofu. Sním obvykle všechno, ale to, co přinesli, mi mým žaludkem opravdu pohnulo. Pár kousků tofu jsem tam opravdu našla, ale zbytek bylo smažené “cosi” mezi tučným a smaženou kůží. Zapila jsem proto svůj hlad džusem z líčí a jídlo nechala tak.

Chavier a Lucka se od nás oddělili s vlastním plánem a my se rozhodli jet se podívat do přístavu Poetero, který Lonely Planet popsala jako nejúžasnější místo ve městě. I když jsme se tam chtěli dopravit bajajem (tříkolka tlačená jízdním kolem), nedalo se ale vůbec smlouvat, a tak jsme nakonec jeli taxíkem, který nás vyšel mnohem levněji. V přístavu jsme zaplatili 5.000 Rp. (8 Kč) za vstup. Byl to neuvěřitelný zážitek. Moc cizinců sem asi nechodí (a jak řekl jeden pracovník v informačním centru na letišti – Sulawesi turisty nepotřebuje). Všichni si na nás ukazovali, pokřikovali, chtěli se fotit…

Ale nejlepší bylo, když po mě děti chtěly pusu a já tam pak stála, opusinkovávala tisíce malých kluků a oni se jen smáli a smáli. Vylezla jsem si taky na příď jedné lodi, a to vzbudilo obrovský rozruch. Každý na mě jen křičel “Hati-hati miss!”, abych si dávala pozor. A kolem Grega, který mě fotil, se seskupil hlouček zvědavců. Bylo to hrozně fajn.

Potom jsme se vydali hledat bemo (mini dodávka) nebo taxi na autobusový terminál, ale všechno to vycházelo moc draho. Nakonec nám pomohl ochotný taxikář a omluvil nám levné bemo, které nás tam zavezlo celkem za 40.000 Rp. (68 Kč). Na terminálu jsme museli čekat asi hodinu, ale pak jsme narazili na autobus, který jel do Rantepaa, což byla naše vytipovaná cílová stanice.

Rozloučili jsme se tedy spokojeně s Makassarem, kterému se jinak říká ještě Ujung Pandang, a docela jsem si posteskla, že tu nemůžu studovat. Není to nijak zvlášť krásné město, ale lidé tu jsou docela milí, vzduch příjemnější a prostředí zajímavější. Náš autobus nebyl nic komfortního, ale za cenu 80.000 Rp. (130 Kč) to úplně stačilo. Nemohla jsem ale vůbec spát, protože celou cestu hrála hlasitá indonéské hudba z reproduktorů, které se nacházely přímo nad mým sedadlem.

Pravidla pro vydařenou cestu na Sulawesi: #1 necestovat v období dešťů

7.12.

Do Rantepaa, výchozího bodu pro výlety do kulturně nabité oblasti Tana Toraja, jsme dorazili o hodinu dřív (po sedmi hodinách cesty), a tak jsme se ocitli ještě před svítáním na liduprázdné ulici, ve tmě a bez sebemenšího tušení, kde to jsme. Bobo si všiml místních, kteří hráli basketbal, a tak se k nim s Chavierem přidali. Kolem nás taky občas proběhl nějaký ten běžec a já jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, jak aktivní a sportovně založení lidé tu žijí.

Když se rozednělo, vyšli jsme hledat půjčovnu motorek. Všude je tu stejná cena, 70.000 Rp. (120 Kč) na den, a tak jsme si ji pronajali hned v našem hotelu, ve kterém jsme se ubytovali. Byli jsme dost unavení, ale jeden průvodce se zmínil o pohřebním obřadu, který se měl konat v jedné z okolních vesnic. Rozhodli jsme se jít si lehnout na hodinu a pak se s průvodcem začít hádat o ceně. Ale samozřejmě jsme zaspali a probudili se až v půl desáté.

Byla jsem smutná, že jsme obřad zmeškali, ale rozhodli jsme se alespoň zkusit najít vesnici sami, a doufali, že tam ještě něco uvidíme. Po cestě jsme narazili na maličkou vesničku Kete Petsu s tradičními torajskými domy, které svou střechou připomínají lodě. Až potom jsme zjistili, že se jedná o jednu z turisticky nejnavštěvovanějších vesniček. Bylo to hezké, ale připadala jsem si tam trochu jako ve skanzenu. Odtud jsme se pak vydali dál a našli vesnici Tonga, ve které měla probíhat zmiňovaná ceremonie. Naštěstí jsme to ještě stihli. Sice jsme neviděli podřezávání buvolů, ale mohli jsme sledovat alespoň porcování masa, které bylo úplně všude. Kromě nás se tam nenacházel žádný jiný turista. Vtipné bylo, když jsme se tam potkali s naším potencionálním průvodcem. Ten byl docela překvapený, jak jsme se sem sami dostali, protože nám ráno řekl úplně jiný název vesnice a na mapě ukázal i trochu jinou lokaci.

Pak jsme se jeli podívat na hroby v Londě. Jedná se o jeskyni, ve které se nachází rakve se zemřelými. Všude v jeskyni se povalovaly kosti a sledovat rakve z blízka byl velice zvláštní pocit. Jedna byla dokonce z roku 2010, což znamená, že tělo uvnitř se určitě ještě ani nerozložilo. Pak jsme se vydali do Tampangalla, kde mělo být impozantní pohřebiště náčelníků vesnice.

Nejdřív jsme toto místo nemohli ani najít, pak nám jeden místní kluk pomohl, a dokonce nám posloužil jako průvodce. Nic za to nechtěl, a tak jsme mu dali aspoň pár cigaret. Samotné pohřebiště nebylo nic zvláštního, a tak jsem byla trochu zklamaná.

Zamířili jsme ještě do Tilangy, kde jsme se vykoupali v průzračné laguně. Voda byla sice opravdu studená, ale bylo to nádherné. Jediné, co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že tu žijí úhoři. Naštěstí jsem žádného neviděla. Působili jsme opět rozruch, protože se tu s námi koupalo pár indonéských dětí. Potom jsme se naobědvali a já si pochutnala na džusu z tamarila (česky rajčenka).

Po cestě zpět do Rantepaa jsme chtěli zajet ještě do Lema, což je také velice zajímavé a navštěvované místo s hrobkami vytesanými do skály, ale už se stmívalo a začalo také pršet, a tak jsme jeli zpět do hotelu. Převlékli jsme se do suchého a šli se najíst do warungu. Jídlo je tu mnohem dražší než na Bali, což mě překvapilo. Pak jsme se unavení vrátili do hotelu a začali plánovat další den.

Já už jsem chtěla odjet směr národní park Lore Lindu, ale Bobo chtěl zůstat, protože v pondělí (pozítří) se tu měla konat opravdu velká ceremonie. Vstupné všude stálo 10.000 Rp. (17 Kč), protože jsme dostali 50 % slevu na náš KITAS.

8.12.

I když jsme chtěli vstát v půl osmé ráno a cestovat po okolí, což jsme chtěli spojit i s trekem na horu Sesean, stejně jsme ale opět přeslechli budík a probudili se až kolem desáté. Není divu, byli jsme šíleně přetažení.

Nakonec jsme se rozhodli věnovat den objíždění vesnic a zjišťování informací o zítřejším pohřbu, který se tu měl někde konat, ale nikdo nám nechtěl přesně říct kde. Když nám majitel hotelu oznámil, že na Togianské ostrovy, kam jsme měli v plánu jet za pár dní, to trvá z Rantepaa minimálně jeden den, a také pak zpět z ostrovů do Makassaru je to na tři dny, rozhodli jsme se změnit náš plán a koupit letenku z Gorontala (první velké město na sever od ostrovů) do Makassaru, abychom si ušetřili čas.

Nakonec jsme si ale řekli, že když už pojedeme tak daleko, byla by škoda nevidět i Manado, o kterém básním celé tři měsíce (druhé město, ve kterém jsem chtěla studovat). Tak jsme s pomocí mého přítele v ČR koupili letenky Manado – Makassar (neměli jsme dostatek hotovosti a nešlo platit kartou) a začali jen doufat, že to všechno stihneme. Tímto jsme zabili asi tři hodiny, a tak jsme se rozhodli vynechat zítřejší ceremonii a odjet do národního parku.

Hned potom jsme jeli do Lema, které jsme den předtím nemohli najít. Byla tu opět skála s vytesanými hroby a spousta tau tau. Líbilo se mi tu, ale moc času jsme tu nestrávili.

Odpoledne jsme se jen vydali do dvou tradičních vesniček. První, Bori, byla zapadlá kdesi v kopcích a myslím, že dlouho žádného turistu ani neviděla. Cesta k ní byla nádherná – krásná rozsáhlá rýžová pole, kostely a torajské domy na každém kroku. Nejdřív jsem si myslela, že tu najdeme v celé Tana Toraja pár skanzenů, kde budou zástupy turistů.

Jsem velice překvapená, že lidé tu svou kulturou opravdu žijí a jejich tradiční stavby jsou u každého domu. Je to stejné jako když na Bali má každý dům svůj malý oltář, malý temple. A nejlepší je, že stále stavějí nové a nové. V Bori jsme viděli klasické pohřebiště s hroby vytesanými do skal, ale kromě toho také megality rozeseté mezi tradičními domy. Bylo to asi nejpůsobivější místo, které jsme tu viděli.

Z Bori jsme se vydali hledat Pangli, ve kterém měly být další zajímavé hrobky. Koupili jsme si na pozdní oběd jen gorengan (smažené kousky banánu, květáku, tofu a dalších potravin). Nakonec jsme jeli jen do vesnice Pallawa a viděli mnohem hezčí stavby, než v Kete Ketsu. Chtěli po nás 40.000 Rp. (68 Kč) za vstup, ale dali jsme jim jen 10.000 Rp. (17 Kč), protože to je tu standardní cena. Už nás přestalo bavit, jak se tu všude musíme hádat o lokální cenu.

Z Pallawy už jsme se vrátili se západem slunce do Rantepaa. Bobo se začal cítit špatně (teplota, kašel), a tak jsme se zahřáli teplým čajem, trochu nabily své telefony a rozhodli se zkusit stopovat do Tenteny, protože všechny autobusy odtud odjíždí jen ráno, takže se cestováním zbytečně zabije jeden den. Tyto plány nám trochu zkazilo to, že mi do té doby stále ještě nepřišel email s potvrzením našeho letu z Manada, a tak jsme volali na infolinku a tam nám řekli, že naše platba byla zrušena, protože letenka je jen pro Indonésany.

Naštěstí se to vyřešilo a udělala se nová rezervace přímo přes infolinku s tím, že jsme museli do dvou dnů najít Alfamart (obchodní řetězec), ve kterém se dala částka uhradit. Mezitím se ale Bobo začal cítit mnohem hůř, a tak jsme se vrátili do hotelu a usmlouvali ten nejlevnější pokoj za 60.000 Rp. (100 Kč) pro oba. Já se pak vydala pěšky do města hledat lékárnu, koupila lék na teplotu a vodu, Coca-Colu a rýži, protože Bobo začal mít i střevní problémy. Toto místo mi připadalo opravdu zvláštní, skoro vše je tu dražší než na Bali, a to jsem si myslela, že Bali je opravdu drahé.

Pokračovat na druhou část.