Sabuánci – králové kohoutích zápasů, kteří žijí ve vesnicích lodí

Když jsem se před půl rokem vydala na malý a nenápadný ostrov Sabu (nebo také Sawu), věděla jsem jen to, že se jedná o místo, které na zájem turistů teprve čeká. Netušila jsem, jak mi ona několikadenní návštěva změní život. Věta “byla jsem na Sabu” mi otevřela dveře k poznávání tamní kultury, i když jsem se už z tohoto opomenutého ráje dávno vrátila domů. Na Sumbě jsem totiž zjistila, že většina mých místních přátel jsou ve skutečnosti Sabuánci, a díky oné větě, fungující jako jakési “tajné heslo”, si mě ke své kultuře pustili víc, než jsem původně čekala.

O tom, co krásného můžete v této části Indonésie vidět, jsem psala v článku Ostrov Sabu – opomíjený ráj lontarových palem. Dnes si budete moci přečíst o tom, jak místní bydlí, jaké vyznávají náboženství a proč jsou největšími odborníky přes kohoutí zápasy.

Ve východní části Sumby žije poměrně hodně Sabuánců. Mnoho z nich se tu narodilo. Údajně se sem však dostali zejména v době, kdy jim během lokální války nabídl sumbský král půdu za to, že mu pomohli v boji. Jiní sem přišli za prací během posledních padesáti let. Když člověk obě tato etnika lépe pozná, už dokáže rozeznat, kdo je rodilý Sumbánec a kdo má své předky na Sabu. Východní Sumbu totiž lidé z tohoto sousedního ostrova ovládli především taji ayam – kohoutími zápasy, které jsou (alespoň ve oblastech měst Waingapu a Melolo) v jejich režii. 

Kohoutí zápasy

Na tuto zvláštní, avšak v Indonésii poměrně běžnou zábavu, narazíte na Sabu naprosto všude. Pro místní mají tyto zápasy zvláštní symboliku. Vychází z rituálu pe’iu manu, který měl podle legendy zabránit tomu, aby si lidé na tomto ostrově řešili spory sami mezi sebou. Je pravda, že lidé z východní části Indonésie mají poměrně horkou krev. Jakmile se naštvou, dokážou to dát pořádně najevo. A proto za sebe nechávají bojovat kohouty.

Postupně se z toho stala zábava, bez které už se dnes Sabuánci neobejdou. Scházejí se v odpoledních hodinách na vybraných místech, uzavírají sázky a starají se o své kohouty jako o ten nejcennější majetek. Není divu – na jednoho kohouta se běžně uzavírají sázky odpovídající výši dvou měsíčních platů.

Můj přítel Son, který žije ve Waingapu, se o své kohouty stará s tou největší láskou a péčí. Hraje si s nimi, dopřává jim koupel, hladí je, kontroluje jejich zdravotní stav, povídá si s nimi – a to i přesto, že konkrétně on je ani nikdy na zápasy nebere. Asi si dokážete představit, že ti, kteří ve svých opeřených šampionech vidí možnou výhru, je rozmazlují ještě víc.

To jde v ruku v ruce s tím, kolik mají o kohoutech znalostí. Otec mého přítele žijící na Sabu o nich dokáže vykládat hodiny a hodiny.

Když jsem kdysi psala článek Kohoutí zápasy – nepochopitelná balijská zábava, znala jsem tuto tradici spíš jen z Bali a některých oblastí Jávy či Lomboku. Myslela jsem si tehdy, že Balijci jsou v tomto ohledu ti největší odborníci. Pletla jsem se. Pro Sabuánce jsou kohouti součástí jejich života. Hýčkají je, milují je. A ačkoli si já – vychovaná evropskou kulturou – stále myslím, že tato zábava není správná, potěšilo mě, že na Sabu (a případně i Sumbě) se zraněný kohout, který začne utíkat, nedává se svým rivalem do klece, jakou používají Balijci, aby ho soupeř dorazil. Pro Sabuánce totiž není nutné, aby jeden z malých bojovníků zemřel. Jakmile začne utíkat, zápas končí a prohrál.

Nicméně, stejně jako na Bali či v jiných částech Indonésie, i na Sabu jsou kohoutí zápasy zakázané. Je to však kvůli hazardu, ne kvůli ochraně zvířat. Na Sabu se však tyto akce tolerují. Například na Sumbě by se mi taková fotka, jako je výše, nepodařila udělat, protože místní se bojí, že by z toho pak mohli mít problém. Na Sabu tohle nikdo neřeší.