Poloostrov Bukit – první výlet

135

Jelikož čekám na stipendium, které stále nepřichází, nemůžu už tolik utrácet. Proto jsme se tento víkend rozhodli, že budeme cestovat co nejlevněji a jen po Bali. V pátek jsme byli na diskotéce v Kutě, protože už jsme prostě potřebovali vypnout, přestat řešit všechny naše problémy (například školu, protože ta je tu naprosto otřesná, ale o tom jindy) a užít si to. Nejsem moc “párty” typ, ale musím říct, že jsem tohle už vážně potřebovala. Jenže, jsme tu měsíc a pivo tu stojí víc jak 50 Kč, takže…

Začali jsme pít doma, protože tady je obecně alkohol hodně drahý. Naštěstí máme slivovici, pálinku, mixér a hodně ovoce, takže jsme se pokoušeli udělat speciální džusy. Bohužel všechny naše zásoby jsou prostě pálinky, které se nedají pít snad s ničím. Takže – pokud budete chtít vyzkoušet banánovo-ananasový džus s pálenkou, radši to nedělejte a vypijte tyto dvě skvělé věci postupně.

Do baru se naštěstí neplatilo vstupné. Hrála tam živá hudba a bylo to fajn. Jen malé pivo tam stálo 30.000 Rp. (necelých 60 Kč) a ginger mojito 50.000 Rp. (a to jen proto, že byla tento večer akce”vše za polovinu”). Ale užili jsme si to. Jsem ráda, že jsem natrefila na tak fajn lidi. Jsme taková malá rodinka. 🙂

V sobotu jsme nedělali vůbec nic, jen večer jsme se na motorkách jeli s Luckou a Bobem podívat do Tanah Lot, což je hinduistický chrám postavený na skále, která vyčnívá z moře. Je to jedno z nejpopulárnějších míst na Bali, a tak to tam tak i vypadá – davy turistů, samé stánky s oblečením (a mezi nimi například i kamenný obchod Ralph Lauren či Rip Curl) a vysoké ceny. Ale je to tu moc hezké, navíc jsme sem přijeli na západ slunce, což bylo hrozně romantické. Není to jen jeden chrám, ale mnoho útesů, malých svatyní a úchvatné velké vlny.

Další den už jsem chtěla podniknout pořádný výlet, abychom jen tak neseděli doma. Vyrazili jsme proto na poloostrov Bukit (jih Bali). Vypadá to tu, jako byste přejeli na úplně jiný ostrov. Krajina je tu suchá, pole jsou vyprahlé a barvy nejsou tak živé jako na zbytku ostrova. Ale líbí se mi tu. Možná právě kvůli té odlišnosti.

Nejdřív jsme se jeli podívat do Muzea Pasifika v Nusa Dua. Toto letovisko je pro tu nejbohatší vrstvu turistů, která na Bali jezdí. Když sem dorazíte, musíte projet bránou, kde vás zkontroluje ochranka. Pak si připadáte jako ve filmu, protože ulice jsou uklizené, stromy a keře úhledně zastřižené a všude samý drahý hotel. Je to tu krásné, ale připadala jsem si, jako bych byla ten nejchudší člověk na světě. Muzeum Pasifika bylo založené teprve před dvěma či třemi lety, takže je to asi první indonéské muzeum, které jsem navštívila, kde najdete popisky kompletně v angličtině. Je přehledné, velké a téměř prázdné, bez turistů. Je to vlastně velká galerie rozdělená na několik sektorů – indonéské umění a evropské (týkající se Indonésie).

Mojí nejoblíbenější částí byl sektor s papuánskými předměty, kde byly i kopí, nože, oštěpy, sochy… no prostě něco pro mě. 🙂 Strávili jsme tu asi dvě hodiny, ale bylo to skvělé. Bobo se o umění zajímá, takže jsem se na obrazy mohla dívat i z jiného pohledu, když o nich mluvil. Jsem v tomto ohledu totální nevzdělanec a asi ani nemám vkus, ale líbilo se mi tu.

Potom jsme se vydali na chrám Uluwatu. Nachází se na útesu a je z něj krásný výhled na moře. Večer se tu při západu slunce konávají různá taneční představení, ale my jsme sem dorazili někdy odpoledne. Bylo to hrozně zvláštní stát na stejném místě už potřetí a fotit ten stejný útes. Myslím, že to něco znamená. Tato země je pro mě prostě něčím víc než jen hezkým místem pro dovolenou. Chci se sem vracet. Chci chodit na ta stejná místa. Mám to tu ráda.

Když jsme odcházeli, jedna zákeřná opice ukradla Bobovi jeho brýle, a to přímo z obličeje. Bylo to vtipné, protože poblíž nebyl žádný hlídač, který by nám pomohl, a tak se Bobo snažil vzít jí brýle sám. To se mu samozřejmě nepodařilo a opice je totálně zničila. Jsou to hrozné zlodějky.    Odtud jsme zamířili na nejznámější surfařskou pláž na Bali, Padang Padang. Na Bukitu jsou krásné velké útesy, takže taky pořádné vlny a průzračné, blankytně modré moře. Je to tu moc hezké, ale nejlepší na tom všem jsou samozřejmě ti surfaři (respektive surfařky). Je tu opravdu výběr, pastva pro oči. 🙂

Vykoupali jsme se, trochu se tu porozhlédli a pak chtěli odjet, jenže Bobo se mě při převlékání zeptal, jestli mám klíče od motorky (jeli jsme společně na jedné a Lucka na druhé), a já na to, že nemám, protože je bral on. Takže po pár vteřinách jsme oba totálně ztuhli, protože bylo jasné, že zůstaly v zapalování. Což byl docela průšvih, protože v motorce jsme nechali Bobův foťák, moje doklady, peníze, prostě všechno.

Nahoru na parkoviště jsme skoro i běželi. Bála jsem se i o motorku, kdyby mi ji někdo ukradl, přišla bych o spoustu peněz. No, motorka tam stála, klíčky byly v zapalování a nic nezmizelo. Je to až neuvěřitelné… Prošlo kolem ní hodně lidí, Indonésanů i turistů, ale naštěstí nás nikdo neokradl.

Takové zážitky my máme pořád… Bobo je totiž v tomto docela lehkomyslný, takže pravidelně zapomíná nejen na klíčky, ale třeba i na stojánek od motorky (takže při jízdě to vždycky zadrhne). Ale na druhou máme aspoň o zábavu postaráno.

Pak už jsme se vrátili domů a cestou se jen zastavili na jídlo. Dala jsem si snad tu nejlepší rybu, kterou jsem v Indonésii kdy jedla. 🙂