Nikolas Kdo by si nechtěl jednou v životě zkusit vykoupat slona? Snad jen člověk, který má z tohoto velkého zvířete strach. Nicméně pro většinu z nás je to jistě jedna z těch věcí, kterou si sice neplánujeme, ale pokud se taková možnost naskytne, skočíme po ní. Tedy doslova spíše po slonovi. V Indonésii existuje více míst, kde se s nimi můžete setkat, ale to pravé dobrodružství vás čeká jedině na Sumatře.
Tangkahan je v mnoha průvodcích popisován jako “místo na konci světa” či “skrytý ráj”. Než jsem se tam vydala, myslela jsem si, že to bude jen další s trochu izolovanějších indonéských vesnic, která už se ale určitě vlivem turismu změnila v oblíbenou atrakci. Byla jsem velice překvapená, když jsem zjistila, že to přirovnání sedí.
Tato vesnička se nachází na severní Sumatře a výchozím místem se pro vás určitě stane rušné město Medan, kde je také mezinárodní letiště. Tangkahan leží uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, avšak z druhé strany ho obklopuje ještě stále bráněný národní park Gunung Leuser.
Prostředí, které na první pohled nepůsobí nijak zvlášť zajímavě, však nabízí to správné dobrodružství. Většina turistů sem přijíždí z Bukit Lawang, kde absolvují trek za orangutany. Nejedná se však o žádné davy. Cestou minete dvě, tři auta, a výjimečně motorku, ale v porovnání například s takovým Bali nebo střední Jávou je toto místo ještě pořád nedotčené. Ostatně, celá Sumatra je málo turistická – a o to více dobrodružnější.
Gunung Leuser je národní park rozprostírající se na ploše necelých osmi tisíc kilometrů čtverečních a je jednou z největších přírodních rezervací v jihovýchodní Asii. Je domovem orangutanů, slonů, ale například také medvědů a tygrů. Bohužel v současnosti čelí problémům s nadnárodními společnostmi, pro které je byznys důležitější než příroda. O jeho záchranu se například snaží Milan Jeglík, který mimo jiné pořádá i dobrovolnické kempy v této oblasti a s pomocí svých příznivců vykupuje části pralesa, čímž jej dostává pod vlastní ochranu.
Z Bukit Lawang je to do Tangkahan necelých 70 kilometrů, ale cesta je kamenitá a po dešti i dost blátivá, takže na motorce se tato vzdálenost dá ujet přibližně za dvě a půl hodiny i s přestávkou na “pokochání se” palmovým hájem. Celý tento výlet je jedinečný. Ať už právě díky nesnadné cestě, slonům nebo třeba náklaďákům vezoucím plody palmy olejné do továrny (těch budete míjet poměrně hodně), kdy máte možnost problematiku palmového oleje vidět na vlastní oči.
Na místě se platí vstupné, které v době mé návštěvy (rok 2014) bylo 50.000 IDR (necelých 100 Kč), ale je možné, že už se cena od té doby zvedla. Toto vstupné zahrnuje procházku k řece, setkání se slony, krmení a společné koupání. Pro další zájemce je také možné připlatit si za jízdu, kde je však cena podstatně vyšší a podle mého názoru při takové vyjížďce zvíře jen trpí.
Ale ještě předtím, než se budete koupat, musíte s místním průvodcem sejít dolů k řece. Trochu se přebrodíte, jinde zase přejedete na provizorním voru. Kolem vás se budou koupat místní děti a nadšeně vás vítat. V jedné části řeky, která je zde dost mělká, se skrývá menší jeskyně, kde se můžete vykoupat. Jsou zde totiž termální prameny a horká voda se v tomto místě mísí se studenou. Je to paráda a už tohle samotné by stálo za tu dalekou cestu.
Poté, co se dostatečně nabažíte v teplé vodě, přesunete se ke břehu opodál, kde už budou čekat připravení sloni. Na rozdíl od slona afrického je tento jeho sumaterský příbuzný docela malý. Nejdříve budete vaše nové kamarády pozorovat, jak si užívají řeky, ale potom dostanete příležitost se s nimi seznámit i blíže.
Místní jsou vybaveni. Každému z turistů rozdají kartáč, kterým můžete slona pořádně vydrhnout. Ten se vám položí do vody a nastaví se tak, abyste ho mohli pořádně podrbat. Těžko říct, na co při tom myslí, ale vypadá to, že se jim to líbí.
Slon sumaterský patří v současné době do skupiny kriticky ohrožených zvířat. Bohužel se předpokládá, že pokud se nezmění situace na ostrově (viz výše uvedený odkaz na článek o palmě olejné), do třiceti let tento druh vyhyne.
Po koupání nastane čas krmení. Tedy spíš je to jen taková svačinka. V igelitových sáčcích jsou připraveny různé dobroty. Nějaký ten banán, sladká brambora, ale také pár listů salátu. Bohužel obsah sáčku zmizí dřív, než se nadějete. Velice obratně vám chobotem uzmou vše, co jim nabídnete.
Nakonec se také můžete společně vyfotit, což ocení převážně indonéští turisté, kteří si se slonem rádi udělají alespoň dvacet selfíček. Celá tato akce trvá necelou hodinu. Poté už je zase čas vrátit se zpět do Bukit Lawang, nebo si tu najít ubytování – na internetu jsem četla, že už je tu hned několik homestay či hotelů.
Týrání zvířat? Touha po penězích z turismu? I na takové názory narazíte na internetu, pokud si budete o Tangkahan hledat informace. Na mnoho stránkách se dočtete, že obyvatelé vesnice razantně odmítli zapojit se do palmového byznysu, jak se tomu stalo v okolí. Nastal problém, když divocí sloni začali vycházet z pralesa do nedalekých plantáží nebo dokonce do vesnice, ze kterého je vyháněla mimo jiné údajně i nelegální těžba dřeva. Obyvatelé Tangkahan se údajně rozhodli slonům pomoci a zaměřili se na ekoturistiku, díky které mohou dostat peníz na ochranu slonů, boj s pytláky a také na vlastní přežití, protože tím, že odmítli palmové plantáže se připravili také o mnoho potenciálních pracovních míst. Založili Tangkahanský turistický institut (LPT) a stanovili také přesné podmínky pro využívání okolního pralesa. Většina cizinců, která se však o téma ochrany zvířat na Sumatře zabývá, tuto verzi odmítá a podle mnoha ochránců přírody nejsou v Tangkahan pro slony dobré podmínky. Nic však není černobílé a je na každém, aby si udělal obrázek sám.
Pro celý tento výlet není potřeba mít místního průvodce, ale musím říct, že bych sama asi přes ty palmové plantáže netrefila. Na druhou stranu, kdokoli z Bukit Lawang s vámi rád tento den stráví a jejich služby nejsou ani tolik drahé. Při návratu zpět jsem byla i docela ráda, že jsem nejela sama, protože se nám cestou začalo stmívat a na Sumatře, kde ještě pořád žije dost nebezpečných zvířat (obzvlášť krajty se prý rády schovávají na palmových plantážích), je prostě lepší mít s sebou někoho, kdo se v dané oblasti vyzná.
Ačkoli jsem tento výlet při cestě na Sumatru primárně neplánovala, musím uznat, že to byl jeden z nejlepších zážitků, který jsem zatím v Indonésii měla.
Na závěr tedy mohu říct jen jedno – pokud plánujete cestu do souostroví a víte, že se chcete vyhnout turistickému Bali i přelidněné (ač velice krásné) Jávě, vyrazte právě na Sumatru. Mám totiž takový nepříjemný pocit, že v této době je to poslední možnost, kdy tento úchvatný ostrov zažít ještě takový, jaký opravdu je. Bez návalu turistů, šílených cen a s místy jako Tangkahan, kde zvířata, leč už ochočená, žijí ještě relativně normálním životem, což se třeba pro porovnání o sloních parcích na Bali opravdu říct nedá.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…