Extrémně krásné a náročné Sulawesi 3/3

142

Třetí a poslední část naší desetidenní cesty po Sulawesi popisuje severní část ostrova, o které se v průvodcích píše, že je pro cestování nejlepší, protože jsou zde pravidelné spoje a vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou kratší a silnice v mnohem lepším stavu. Jak to ale tak bývá, i ten nejjednodušší plán, který máte, se nakonec může úplně změnit… (předchozí část článku zde)

#5 když na mapě něco vypadá jako 50 km, pravděpodobně to bude 150 km

13.12.

Loď z Togianských ostrovů měla dorazit do Gorontala v pět hodin ráno, ale přijeli jsme už v půl čtvrté, což nás docela překvapilo. Mysleli jsme si, že se na moři prospím a ráno budeme hned cestovat dál. Navíc jsme počítali i s jam karet (gumový čas – indonéský výraz pro nedochvilnost), a tak jsme před výjezdem silně pochybovali, že bychom do přístavu dorazili dřív. Konečně jsme měli čas a mohli se prospat (i když já tedy skoro neusnula, protože jsem měla k dispozici jen tři sedadla, mezi kterými byly nepohyblivé opěrky na ruce, zatímco můj spolucestující Bobo si prozíravě zaplatil matraci, kterou pak položil na zem). Rozespalí a unavení jsme se vymanili ze spárů řidičům bentorů na pevnině a asi po dvou kilometrech chůze  do města jsme si stopli auto, které nás zavezlo do nějakého hotelu.

Tam jsme narazili na skupinku holandských turistů (ti původně chtěli jet také do Manada, a tak nás napadlo se rozdělit o cenu, ale auto nakonec vyšlo i tak moc draze) a dva indonéské průvodce, kteří byli velice fajn. Ti nám pak pomohli najít levný hotel a zdarma nás k němu převezli. Původně jsem chtěla odjet autobusem do Manada v půl šesté ráno (jediný spoj), ale protože Bobo si chtěl po pár dnech bez signálu popovídat s přítelkyní, nestihli jsme to. Nakonec jsme se ubytovali a po třech hodinách spánku se vydali nakoupit nějaké jídlo. Vyzkoušela jsem mnoho sladkých i slaných masových koláčků, za které jsem utratila jen pár tisíc rupií.

Odpoledne jsme se nechali dovést bentorem k termálním pramenům (asi sedmnáct kilometrů od Gorontala), ale po cestě nám začalo pršet. Byli jsme tam jediní turisté a koupali jsme se společně s místními dětmi. Za vstup jsme zaplatili 5.000 Rp. (8 Kč) a mohli tam zůstat, jak dlouho jsme chtěli. V dešti to bylo navíc nečekaně fajn, protože studené kapky skvěle chladily rozehřátá těla. Pak jsme se vrátili zpět do města. Chtěla jsem zkusit místní specialitu (polévku s kukuřicí), které se prý dá koupit všude, ale nesehnali jsme ji nikde, a tak jsem si pomyslně vyškrtla z hlavy další cíl této cesty. Vrátili jsme se do hotelu a zprovoznili televizi, kterou jsme měli na pokoji. Naštěstí jsme naladili i HBO, a tak jsme nemuseli sledovat žádnou šílenou telenovelu. Zahraniční filmy se tu totiž vysílají v angličtině s indonéskými titulky.

14.12.

Vstávali jsme v půl páté ráno a v hotelu nás vyzvedl průvodce z předchozího dne, který nás (spolu ještě s jedním holandským turistou) zavezl na autobusové nádraží. Cesta do Manada byla hrozně zdlouhavá a skoro celou jsem ji prospala. Naštěstí nebyl autobus narvaný až k prasknutí, a tak jsme měli dost prostoru. Až na šíleně hlasitou hudbu (která byla opravdu tak nahlas, jako někde v klubu) to bylo docela snesitelné. Po devíti hodinách jsme dorazili do Manada a svezli se mikroletem (bemo) do centra. Těšila jsem se, protože Manado je město, ve kterém jsem chtěla studovat. A opravdu jsem byla překvapená. Čisté, moderní, něco mezi evropským a asijským stylem. Skoro každý tu uměl alespoň trochu anglicky a očividně sem moc často žádný bule nepřijíždí. Asi to není místo, kde bych byla jako student naprosto spokojená, protože jsem si ho představovala úplně jinak – jako místo, které je spíše chudé a živené z rybolovu a turistů pokračujících na ostrov Bunaken. A ono ne, je to vlastně jeden velký moderní shopping mall a cítila jsem se tu, jako ten chudý bule, kolem kterého je spousta bohatých místních. Například všude byly evropské ceny. Lidé tu navíc vypadají hodně odlišeně od jižního či středního Sulawesi, část obyvatelstva jsou etničtí Číňané, a další část je míšená.

Ubytovali jsme se v hotelu a šli se projít do centra. Byla jsem překvapená náturou těchto lidí. Četla jsem sice v průvodci, že Minahasanové jsou společenští a mají rádi párty, ale že to tu bude až v takové míře, to jsem nečekala. Většina obyvatel jsou křesťané, a tak se tu v tuto dobu neskutečně prožívaly Vánoce. Všude svítily ozdoby a stromečky, hrály koledy, ale hlavně se tu po ulicích proháněli mladí kluci v autech pokreslených a popsaných vánočními nápisy s otevřeným kufrem, který byl nabitý diodami a reproduktory. Na střeše tancovali lidé v kostýmech. Nechápu pointu této zábavy, ale bylo to zajímavé. Docela jsem si říkala, jestli jsme vlastně ještě vůbec v Indonésii.

Na večeři jsme si zašli do čínského warungu, což bylo taky docela překvapení, protože jsme snad poprvé dostali každý jedno menu, pití nám přinesli dřív než jídlo, a to navíc pak zároveň (někdy čekáte na jídlo i o patnáct minut dýl než ostatní).

Potom jsme se byli ještě dojíst v KFC. U toho jsme pozorovali velký svítící vánoční strom a lidi chodící po ulici (či jezdící na motorce) v santovských čepicích. Nakonec jsme narazili na utkání v boxu (které se konalo na náměstí) a shlédli jeden zápas. U toho na nás každý pokřikoval “hello, mister”. Byla to příjemná noc. Do hotelu jsme se svezli mikroletem, ale moc se nám tam nechtělo, protože to byla jen škaredá, stará, špinavá, předražená ubytovna se společným tureckým záchodem a mandi, za kterou jsme zaplatili 50.000 Rp. (80 Kč) na osobu.

15.12.

Měli jsme tento den hodně času, a tak jsme se vstáváním nespěchali a z hotelu se vypravili až kolem poledne. Opět se nám oběma dostavili střevní problémy, takže jsme si to nejdříve namířili do obchodu a vybavili se kapesníky a džusem z guavy (možná je to placebo, ale strýc mi kdysi řekl, že guava je na zažívání to nejlepší, a od té doby mi to zabere skoro vždy). Pak jsme navštívili buddhistický chrám, který je údajně nejstarší v celé východní Asii. Od tam jsme mikroletem přejeli na autobusové nádraží a od tam autobusem čtyřicet minut do města Tomohon, kde jsem chtěla navštívit tradiční trh (kde se dá koupit kromě klasických potravin a masa také maso psí či krysí). Jenže po příjezdu jsme zjistili, že se dnes žádný trh nekoná, protože je neděle a všichni jdou do kostela. Seděli jsme na ulici pod stříškou, asi hodinu, pršelo a mě zase zužovaly střevní problémy. ak jsme se alespoň rozhodli najít nějaký warung, kde bych mohla ochutnat psa. To se ale ukázalo jako nadlidský úkol, a tak jsme odjeli zpět do Manada.

Rozhodli jsme se zajít do kina, protože před námi byla dlouhá noc a ráno nás čekal odlet zpět na Bali. Nechtěli jsme platit za ubytování, a tak bylo kino tou nejlepší volbou. Bylo velice moderní a všechny filmy se tu promítaly v originálním znění s indonéskými titulky. Překvapilo mě (opět), jak jsou ti lidé od nás odlišní. Nechci říct hloupí, ale… Na úvod filmu začala hrát indonéská hymna a na plátně se objevil nápis “prosím, povstaňte” (jednalo se totiž o film mapující život prvního indonéského prezidenta, Sukarna). Byla jsem jediná, kdo se zvedl. Ostatní se jen tomuto textu začali smát a pak hymnu parodovali. Nejen ti mladší, ale i dospělí. Po zbytek filmu se jen bavili tím, jak občas někdo někoho zabil. Trochu mi z toho bylo smutno.

#6 vybavit se pořádnou zásobou prášků – Sulawesi není Bali

Po skončení jsme si chytli mikrolet na letiště a strávili tam i asi čtyři hodiny, v Makassaru pak dalších osm. V Denpasaru jsme museli hodinu a půl čekat na zavazadla a mezitím začalo pořádně pršet. Aby toho nebylo málo, Bobovi nešel nastartovat skútr, takže jsme dobře promokli a po necelé další hodině dorazili pořádně unavení domů.