Stopem, busem, vlakem, angkotem do Jakarty 1/2

93

Minulý týden nám začaly prázdniny. Já a můj maďarský spolužák Bobo jsme se rozhodli strávit tento čas cestou do Yogyakarty na střední Jávě, kde on pak měl vyzvednout z letiště svoji přítelkyni a já chtěla pokračovat dál do Jakarty. Byl to trochu šílený nápad, ale možná právě proto jsem z něj byla tak nadšená. Celková vzdálenost z Denpasaru do Jakarty naší cestou byla přes tisíc kilometrů. A my na to měli jen čtyři dny…

Úterý

Vypravili jsme se z domu až kolem páté hodiny večer, protože můj parťák strávil předešlou noc v klubu a domů přišel až v devět ráno. Chvíli jsme přemýšleli, že pojedeme až ráno, ale mě to přišlo jako zbytečné zahození času. Vyrazili jsme na hlavní ulici, pár metrů od našeho domu, a chtěli stopovat. Bydlíme ale v centru města, a tak bylo velice těžké zastavit nějaké auto. Oni navíc Indonésané moc nechápou, o co se při stopování vlastně jedná, a tak si myslí, že si za odvoz mohou žádat peníze. To my jsme samozřejmě nechtěli, protože jsme chudí studenti a musíme cestovat za levno. Po půl hodině jsme to tedy vzdali, sedli na motorku a odjeli směr nádraží, odkud už by mělo být stopování jednodušší, nebo bychom při nejhorším mohli zaplatit autobus.

Motorku jsme zaparkovali nedaleko odtud a já jen doufala, že ji tam po návratu najdu. Asi po dvaceti minutách se nám podařilo zastavit náklaďák, který vezl ryby. Pro jistotu jsem řidiči ještě oznámila, že mu nechceme nic zaplatit, ale on jen prohodil rukou, že to samozřejmě chápe, a tak jsme si přisedli vedle něj. Sice nemluvil anglicky, ale i tak jsem si s ním docela dobře popovídala. Po několika hodinách cesty jsme přejeli trajektem na Jávu a asi ve tři ráno nás vysazoval ve městě Situbondo na východní části ostrova. Pokračoval dál do Surabayi, ale my jsme se tímto směrem vydat nechtěli.

Středa

Ani ne po pěti minutách od chvíle, kdy jsme vystoupili z náklaďáku, se nám podařilo zastavit další auto, tentokrát osobní. Jeli v něm tři mladí Indonésani. Chtěli jsme odvést do Bondowoso, ale chlapci nám řekli, že tam není žádný levný hotel, a odvezli nás až do následujícího města, Jember. Takže jsme se z ničeho nic ocitli úplně jinde, než jsme původně chtěli. Nakonec nás vyhodili u hotelu, který nebyl zrovna nejlevnější, a tak jsme ho odmítli a rozloučili se s nimi. Nejdřív po nás chtěli peníze za benzín, ale jelikož to byla stejně cesta, kterou potřebovali jet, nedali jsme jim nic.

Stopovat už se nám takhle v noci, nebo spíše k ránu, opravdu nedařilo, navíc na takové nefrekventované cestě. Nějaký ten kilometr zpět do města jsme šli pěšky, ale pak jsme si nechali zastavit bentor (křeslo tlačené motorkou), a ten nás tam dovezl za 10.000 Rp. (16 Kč).

Byli jsme rádi, že jsme se dostali na nádraží, ale nechtěli jsme jet autobusem, chtěli jsme stopovat. Bylo hodně těžké se odtud dostat, takže asi až po dvou hodinách (už za světla) nám pomohl pracovník na mýtné bráně, který se ptal jednotlivých řidičů, kterým směrem jedou, a vybral nám náklaďák směřující zpět do Bondowoso, odkud jsme se chtěli přemístit na Kawah Ijen (hora, na které se těží síra).

Bohužel v Bondowoso jsme zjistili, že tento výlet se bez vlastní motorky nebo auta opravdu nevyplatí finančně, a tak jsme museli vymyslet náhradní plán. Stopovali jsme s dvěma cedulemi – Solo (to byla moje priorita – krásné malé městečko ve střední Jávě) nebo Surabaya (což byl trochu paradox, protože jsme tam mohli už dávno být).

Po dvou hodinách jsme usoudili, že Indonésie opravdu není země, ve které by se dalo pohodlně stopovat. Vzali jsme si tedy angkot (minibus) zpět na nádraží, zaplatili za osobu 5.000 Rp. (9 Kč) a doufali, že na mýtné bráně potkáme toho stejného pána. Bohužel už tu nebyl a já jsem nedokázala jeho kolegovi indonésky vysvětlit, oč nám jde. Když tu řeknete, že nemáte peníze, každý si hned myslí, že vás někdo okradl, a odkáže vás na policii.

Tak jsme celí vyčerpaní zaplatili 35.000 Rp. (63 Kč) za autobus do města Surabaya, ve kterém už jsme mohli být den předtím. Cesta byla velice zdlouhavá, jeli jsme možná čtyři hodiny, ale padla na mě naprostá únava. Nemohli jsme usnout, protože autobus byl naprosto přeplněný. Po cestě jsme také měnili kolo, což se ukázalo jako spolupráce, při které se zapojili úplně všichni, i Bobo. Bylo vtipné to sledovat.    Do Surabayi jsme přijeli unavení, ale protože kamarád, u kterého jsme měli přespat, byl ještě ve škole, rozhodli jsme si udělat výlet po městě. Každý tvrdí, že je to snad to nejškaredší město v Indonésii a nikdo ze studentů tu není spokojený. Tak jsem byla připravená na naprostou hrůzu.

Nakonec jsem byla velmi překvapená. Oproti našemu Denpasaru je to moc hezké město. Má centrum (Denpasar ne), odpadkové koše a zeleň. Je tu relativně čisto a funguje tu hromadná doprava. Co víc si přát? Je to sice daleko od moře, ale na druhou stranu, my máme pláž dvacet minut od domu na motorce a já tam byla naposledy před měsícem. A to jsem se ani nekoupala.

Navštívili jsme čínskou čtvrť, ve které se nachází hezký buddhistický chrám. A pak také arabskou čtvrť, kde je zase důležitá mešita s hrobem jednoho z prvních wali (šiřitelů islámu) v Indonésii. Tam ale zrovna probíhala modlitba, a tak jsem dovnitř nesměla. Bylo to zvláštní se tu procházet. Kochala jsem se pohledem na muslimské oblečení, které se tu prodává na stáncích. Je to něco překrásného. Nakonec jsme si zašli do bývalé továrny, nynějšího muzea Sampoerna na výrobu kretekových cigaret. O tom ale napíšu samostatný článek, stojí to za to.

Pak už jsme se odebrali do domu našeho kamaráda, dali si levnou večeři ve warungu a usnuli jako batolata.

Čtvrtek

Ráno jsme poděkovali za nocleh a vydali se bemem (minibus) na autobusové nádraží, za 4.000 Rp. (7 Kč). Ty ceny jsou tu opravdu úplně jinde. Poté jsme nasedli do autobusu, který nás měl odvést na druhou stranu města. Čekali jsme v něm hodinu, než se kompletně zaplnil. Pak už jsme se vydali směr Solo, malé městečko ve střední Jávě. Cesta byla dlouhá a dorazili jsme na místo asi až v jedenáct v noci. V autobuse stále někdo hrál na kytaru a vybíral za to peníze. Většina z toho se nedala vůbec poslouchat, ale lidé stejně platili. Občas se tu objeví někdo, kdo je talentovaný, ale je to spíše výjimečně.

Do hotelu jsme se nechali odvést becakem (stejné jako bentor, ale jen kolo, ne motorka). První hotel byl zavřený, ale ve druhém nás ubytovali. Toto město působilo neskutečně zajímavě, trochu nebezpečně a tajemně. Líbilo se mi. Byla tma, poprchalo. Z hlavní ulice ústilo hodně malých uliček, které byly ale většinou zamčené bránou. Nevím proč, možná kvůli bezpečnosti. Hotel jsme usmlouvali ze 70.000 Rp. na 60.000 Rp. (108 Kč) a za pár minut spali jako zabití.

Přejděte na druhou část článku.