Sabuánci – králové kohoutích zápasů, kteří žijí ve vesnicích lodí

733

Ve Waingapu na Sumbě je jedno místo, na kterém se tato zábava pořádá každý den. Majitelkou onoho nenápadného pozemku za městem je Sabuánka a drtivá většina sázkařů, přihlížejících i majitelů kohoutů také. A není to jen proto, že se pozemek nachází v oblasti, kde žije velká komunita lidí s původem na Sabu, naopak se tam o víkendech sjíždějí dokonce lidé ze sousedních měst. Denně tam proběhne přibližně třicet zápasů, a to téměř za každého počasí.

A co bydlení?

Pojďme ale raději na nějaké příjemnější téma. Osobně se při cestování moc ráda dívám do tradičních domů. Zajímá mě, jak lidé žijí, kde bydlí a spí. Tradiční architektura je v Indonésii velice rozmanitá. Na Sumbě vidíme domy s vysokými štíty, v těch balijských si připadáme jako v chrámu, v Jakartě můžeme narazit na architekturu s evropskými a arabskými prvky, na Timoru mají kulaté chýše bez oken (počkejte si na příští článek – přesně o tomhle totiž budu psát) a na Sumatře mají domy zvláštní střechy v podobě buvolích rohů.

Na Sabu, coby poměrně chudém ostrově, nemůžeme u domů očekávat žádné zbytečné dekorace nebo vysoké střechy. Domy jsou praktické a poměrně prostorné. Já jsem se setkala se čtyřmi typy architektury – moderní, tradiční ve vesnicích na severní části ostrova, tradiční ve vesnicích na jižní části ostrova a se sabuánskou na ostrově Sumba.

Ty moderní jsou podobné jako jinde na východě Indonésie – postavené z cihel, betonu a s plechovou střechou. Když jsem na Sabu bydlela u svých známých ve městě Seba, měli pěkný nově postavený dům s prostornými pokoji a klasickými okny, na které jsme zvyklí u nás. To se mi líbilo – místní vědí, že je potřeba větrat, na rozdíl od Balijců a Javánců, kteří mají nejraději, když se doma zavřou jako v kopce (malá podlouhlá okna, která se dají jen pootevřít vyklopením ven, zatmavená skla a podobně). Před takovým domem nesmí chybět pořádné repráky, protože Sabuánci milují hudbu – čím hlasitější, tím lepší.

Když však vyjedeme ven z města, tyto moderní domy kolem nás začnou postupně mizet a místo nich uvidíme obydlí z přírodních materiálů – doškové střechy a dřevěné či bambusové konstrukce. Osobně se mi moc líbil typ domu, který se nazývá ammu pe. Jedná se o stavbu obdélníkového tvaru s velkou terasou u vstupních dveří. Došková střecha má svým tvarem připomínat obrácenou loď, protože Sabuánci trávili vždy na moři poměrně hodně času. Tohle není žádná domněnka – těmto vesnicím se v místním jazyce totiž říká rae kowa, což v překladu znamená “vesnice lodí”. Na jednom konci střechy musí být otvor připomínající vikýř, který zajišťuje cirkulaci vzduchu. Tyto domy stojí vždy tak, aby delší strana směřovala ze západu na východ. Na takové domy narazíte například v tradiční vesnici Namata, která se pomalu stává oblíbeným turistickým místem. 

Jakmile však vyjedete ještě dál na jich, uvidíte spíš jen menší jednoduché chýše. Lidé jsou zde opravdu hodně chudí a je pro ně důležité hlavně to, aby měli střechu nad hlavou, ať je jakákoli. Na Sabu prší velice málo, většinu roku je tam úmorné horko. Lidé potřebují hlavně stín a otevřené prostory.

Osobně se mi ale moc líbily sabuánské domy na ostrově Sumba. Na Sabu jsem jich viděla pár taky, ale přijde mi, jako by to byla jakási přistěhovalecká architektura, protože na Sumbě bydlí v takových domech většina Sabuánců. Dům má taky obdélníkový tvar, ale obytný prostor je uprostřed rozdělený chodbou, která slouží jako místo k setkávání a trávení času. Je otevřená a za ní se nachází venkovní kuchyně. Po levé i pravé straně chodby se vstupuje do jednotlivých pokojů. Ve přední části bývá menší terasa. Dům stojí na kůlech, stejně jako i dva tradiční typy, o kterých jsem mluvila výše. Většinou už mají plechovou střechu, protože déle vydrží.

Upřímní, skromní a veselí

Sabuánci jsou velice přátelští, společenští a rádi říkají to, co si opravdu myslí. Ale jakmile se chtějí usmířit, udělají to jednoduše tak, že si dají cium hidung (polibek nosem). Jakmile se takhle letmo dotknou svými nosy, všechno špatné zapomenou a už se k tomu znovu nevrací.

Místní mají vlastní zvykové právo (adat), tak jako je tomu v ostatních částech souostroví. Například nezačínají sázet kukuřici předtím, než ji vysadí starosta nebo jiný člověk významného postavení. Starší obyvatelé ostrova ještě stále vyznávají původní animistickou víru Jingi Tiu. Věří, že všechno, co se nachází na Zemi i v onom “druhém světě”, vychází z Boha-otce neboli Deo Ama. Samotní místní tuto víru často přirovnávají k hinduismu, a pokud na Sabu přijedete, pravděpodobně se od nich dozvíte, že jejich přímí předkové pocházeli z Indie. Avšak většina Sabuánců už vyznává křesťanství. A jak řekli moji sabuánští přátelé – společně s nejstarší generací víra Jingi Tiu prostě vymizí.

Lidé na tomhle malém ostrově se živí převážně rybolovem, sběrem mořských řas, chovem dobytka a prodejem benzínu. Ano, čtete dobře. Je to prostě dobrý byznys. Tím, že je na Sabu omezená lodní doprava, velice často se stává, že jim benzín rychle dojde. Zatímco na Bali se v malých stáncích u silnice prodává litrová pet lahev za 10.000 IDR (asi šestnáct korun), na Sabu stojí i 25.000 IDR (čtyřicet korun). Na ostrově nenajdete žádný velký obchod, žádné nákupní centrum. Většina Sabuánců žije z toho, co si sama vypěstuje. Mají pěkné úhledné zahrádky a jedí hodně zeleniny. Jejich jídla jsou sice jednoduchá a levná, ale zato chuťově velmi pestrá. Používají více koření než chilli. Rýže mají nedostatek, a tak ji často nadstavují kukuřicí nebo například moringou.

Stejně jako v jiných částech východní Indonésie, i na Sabu uvidíte na silnicích červené plivance od betelových oříšků. Tato lehká droga je zde snadno dostupná a patří k tradičnímu životu. Žvýkají muži, ženy a někdy dokonce i děti. Sabuánci milují alkohol, vydrží pít poměrně dost a, jak už jsem psala v minulém článku o tomto ostrově, mají i svou vlastní pálenku, která může mít až sedmdesát procent. Říká se jí sopi a vyrábí se z palmového cukru, kterého mají na Sabu víc než dost. A jak už jsem zmiňovala výše, jejich zálibou je hudba a zpěv. V posledních letech je velice populární karaoke.

Jak tak koukám, zase jsem se rozepsala víc, než jsem chtěla. Je vidět, že bych témata ze Sabu měla rozdělit do několika článků. Vůbec jsem nezvládla zmínit úchvatné tkané látky, tance, svatby a pohřby. No nevadí, necháme to zase na někdy příště.