Na Sumatru v lebaranu 3/4

Tato část zápisků je trochu příjemnější, protože jsem se potkala s kamarády. Takže o Toba, cestě do Medanu a Tangahanu.

Vstávám v osm a cítím se konečně odpočatá. Dávám si příjemnou studenou sprchu s výhledem na kukuřičné pole a za doprovodu zpívajících dětí na nedělní mši v kostele. Krásné ráno.

Jdu se do toho kostela podívat, ale děti jsou ze mně tak vykulené, že se přestávají soustředit na mši. Kostelů je tu opravdu mnoho a Batakové jsou hodně věřící. Nejvíce na mě působí hrobky, které jsou barevné, vykachličkované a září tak už z dálky. 

Po snídani (pancake plná banánů) si půjčuju motorku a vyjíždím vstříc ostrovu. Roy (majitel homestay, který si mě včera večer tak chytře odchytl už na lodi) mi ještě rychle kreslí mapku a ukazuje ta nejlepší místa. Ostrov není těžké objet, protože po jeho pobřeží vede docela dobrá asfaltová silnice. Využívám toho, že cestuju sama, a zastavuju se na každém místě, které se mi líbí. Cesta je navíc moc příjemná, protože jedu bez helmy, není skoro žádný provoz a svěží vítr z pobřeží mi čechrá vlasy. Poprvé za celou dobu si připadám spokojená a nelituju toho, že jsem tu sama. Po návštěvě malého muzea, které bylo docela hrozné, už všechna doporučená místa vzdávám a jdu jen za přírodou. Stejně tak pláž, kterou mi Roy vykreslil jako nádherné místo, je klasický obyek wisata (turistický objekt) a je plný Indonésanů. 

Krajina mi připomíná Evropu, takové Chorvatsko. Ale moc se mi tu líbí hlavně proto, že je Samosir místy podobný mé milované Nusa Penidě. Nic moc k vidění, ale přitom mnoho. 

Dostávám hlad, a tak se zastavuju ve warungu. Všichni na mě pokřikují a zírají. Vůbec se mi to nelíbí, je mi to až nepříjemné. Pomalu přijíždím až k air panas, ale koupat se mi v horkých sirných pramenech nechce, a tak místo toho hledám cestu na Bukit (1 800 m), který se tyčí nad přírodními bazény plnými indonéských turistů. Parkuju motorku a jdu se projít. I když nevylezu až nahoru (chybí mi k tomu asi deset minut cesty, ale nemám vodu a jsem unavená), jsou odtud krásné výhledy. Nejvíc se mi líbí to, že jsou všude kolem mě jehličnaté stromy a po zemi se válejí šišky. To jsem za poslední rok snad ještě neviděla. 

Do homestay se vracím až skoro za tmy. Večer už trávím jen odpočinkem, dávám spoustu rad mým novým polským přátelům, kteří se po Sumatře chystají na Jávu a Bali, a popíjím tuak (palmové víno) s Royem. 

V šest ráno po rychlé sprše beru svůj batoh a rozespalá odcházím směr přístav, odkud v sedm hodin odjíždí první loď na pevninu. Až těžko se věří tomu, že Toba je jen jezero. Připadám si jako u moře. V tu chvíli mi dochází, že jsem si ani jednou nesmočila nohu ve vodě. Škoda. 

Po cestě z přístavu mě bombardují taxikáři, ale jdu pěšky asi dva kilometry do kopců za město a snažím se chytit nějaké auto jedoucí do Medanu. Cestou se zastavuju jen na trhu, kde kupuju rambutan a pomeranče. Projede kolem mě několik autobusů, které by mě chtěly nabrat, ale to odmítám. Snad po pěti minutách mi zastavuje náklaďák, který veze do velkoměsta ryby. Řidič je docela milý a cítím se v autě fajn, a tak mě trochu mrzí, když mě asi po hodině a půl vysazuje v nějakém městě a říká, že musí jet jinou cestou. Já to nejprve chápu tak, že jen jede něco předat a pak mě zase vyzvedne. Ale ne. 

Zůstávám stát na křižovatce, ale z ničeho nic se mě ujímá policie a snaží se mi pomoct. Když jim říkám, že stopuju, trochu se smějí, ale nakonec mě posazují na židli a začínají stopovat náklaďáky za mně. Ostatní se se mnou samozřejmě fotí, vyzvídají a mě to uvádí do rozpaků, protože té jejich indonéštině opět skoro nerozumím. Po patnácti minutách nasedám do velkého prázdného tracku, ve kterém jedou tři muži a jedna žena. Mají taky zvláštní přízvuk a moc jim nejde rozumět. 

Zastavujeme na oběd hned pár minut po tom, co jsme vyjeli. Dáváme si v malém špinavém warungu (taková verze indonéského nonstopu pro řidiče kamionů) jídlo a oni mi to navíc zaplatili, i když jsem nechtěla. Tak jsem jim alespoň nabídla ovoce, které jsem s sebou měla už od rána. A dochází mi, že je to ještě lepší pozornost než darovaná cigareta. Příště taky jedině s ovocem! Po několika desítkách minut se jízda stává spíš jízdou hrůzy, když si slečna začíná zpívat a snaží se překřičet rádio s indonéským popem, které řidič pořád zesiluje. Jedno horší než druhé.

Míjíme mnoho plantáží – kaučukovníky, palmy olejné, marihuanu… Cesta se extrémně vleče, ale to je právě i tím prostředím kolem nás. Plantáže jsou zábavné možná tak první dvě minuty. Zastavujeme na benzínce a musíme asi půl hodiny čekat, protože tam není dostatek paliva. Je tu hrozné horko, oproti danau Toba si připadám asi tak, jako kdybych z teplého podzimního dne v Čechách přejela v pravém poledne o letních prázdninách na řeckou pláž. Fascinuje mě, jak se tu to klima mění. 

Nakonec pokračujeme dál bez paliva a já začínám být trochu nervózní, protože Greg a Sandra, se kterými se mám v mé cílové stanici potkat, už tam dorazili. Kolem třetí hodiny mě vysazují v Medanu a společně se slečnou jedeme opeletem (minivan) na terminal bis, kde na mě už kamarádi čekají. Ale cesta trvá další hodinu. Když pozoruju město, říkám si, že jsem docela ráda za Denpasar, protože ten je aspoň zelený a ta doprava tam vlastně docela funguje, když to porovnám s příšerně ucpaným sumaterským velkoměstem. 

Přijíždím úplně vyřízená a po krátké zastávce v Indomaretu vyjíždíme autobusem do Bukit Lawang, kde nás snad čeká koupání slonů, pochod pralesem za orangutany a rafting. 

Za tmy dorážíme na malé autobusové nádraží, kde už nás chce řidič vyhodit s tím, že dál nepojede. Vypadá to, že by jel, ale museli bychom zaplatit další peníze. Ale to my jen tak nenecháme, a tak se s ním dohadujeme o tom, že nám slíbil jet až do Bukit Lawang. Trochu se bojím, protože jsme tam sami, ale nakonec je vše v pořádku a řidič nás těch pár zbývajících kilometrů odveze. 

V nějakém warungu pak volám Herimu, na kterého jsem dostala kontakt od kamarádky. Po chvíli pro nás přijíždí na motorce a nejdříve odváží mě a Sandru (jedeme ve třech) a potom se vrací pro Grega. S Herim a majitelem ubytování si domlouváme trek. Sandře je zle a jde si lehnout. My s Gregem ještě zůstáváme a smlouváme se šéfem. Potom se ještě na nějakou chvíli jdeme posadit k řece, která rozděluje Bukit Lawang napůl, pozorujeme oblohu a povídáme si o všem, co se za poslední týden stalo v Denpasaru a co na Sumatře. Jdeme spát až po půlnoci.

Budí mě zvuk řeky před mým pokojem. Po snídani se vydáváme na motorkách do místa, které je popisováno jako konec světa. Jmenuje se Tangahan a dostat se tam z tohoto směru dá jen po hodně špatné cestě mezi plantážemi. Já sedám za Heriho, který je prý místním bláznem (v dobrém slova smyslu) a turisté ho milují. Helmy tu moc populární nejsou, a tak vyrážíme bez nic. Mám trochu strach, ale místní jakoby se na motorce už narodili. S Herim je opravdu legrace a já se směju celou dobu. Projíždíme plantážemi palmy olejné po kamenité cestě, ale je to pěkné. Na jednu stranu dost smutné, co se tu stalo s pralesem, protože palmy působí hrozně uměle. Ale na druhou stranu výhled do takových plantáží je taky moc hezký. 

Cestou zdarma dostáváme rambutan a za tři hodiny jsme v Tangahanu, kde platíme 50.000 Rp. (90 Kč) za vstup a jdeme se vykoupat do termálních pramenů, které ale nejsou nijak úžasné (i tak tam ale s Gregem strávíme asi deset minut a z teplé vody se nám nechce ven). Vidíme tam několik slonů nesoucích turisty a koupeme se i v příjemně chladivé řece. Potom se přesouváme pár kilometrů dál, kde potkáváme několik vlastních turistů. Zaměstnanci přivádějí sedm, osm slonů, které nahánějí do řeky a nám rozdávají kartáče na drhnutí. 

Nikdy jsem si nemyslela, že sloni můžou být tak roztomilí. Po podrbání na zádech je ještě krmíme a vypadají moc spokojeně. Nakonec se s jedním z nich fotíme a vydáváme se na cestu zpět. Do Bukit Lawang přijíždíme po setmění a jsme tak unavení, že už se jdeme jen najíst a spát, protože ráno nás čeká náročný trek. 

Ale bože, tohle je tak nádherné místo… 

Prohlédněte si celé album ze Sumatry zde!