Co mi bude chybět

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Datum mého odletu se pomalu, ale velice jistě blíží. Mám z odjezdu dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu se těším, až už si konečně pořádně odpočinu, taky až uvidím kamarády, rodinu a naše psy, ale na stranu druhou tu opustím mnoho věcí, o kterých vím, že mi v Evropě budou opravdu moc chybět.

Tento seznam jsem si psala poslední měsíc. Vždy, když jsem se cítila naprosto spokojeně, zapsala jsem si to. A přišla jsem díky tomu na to, že i ty věci, na které občas nadávám, jsou pro mě už po těch jedenácti měsících téměř nepostradatelné.

Jako první musím zmínit naši terasu. Sama o sobě je nejlepším místem z celého domu, ale já si k ní navíc vybudovala takový vztah, že se mi po ní stoprocentně bude v Čechách stýskat. Když je mi smutno, nebo mě něco trápí či štve, sednu si na úplný roh terasy, opřu se o zeď, jednu nohu nechám volně padat dolů a pozoruju okolí. Bydlíme v centru Denpasaru, ale náš dům je obklopený stromy. Po pravé straně vzlétají letadla a po ránu máme před sebou nádherný východ slunce, kdy se toto ne moc pěkné město úplně změní.

Další, co (nebo spíš v tomto případě kdo) mi bude chybět, je můj kamarád Greg. Je trochu paradoxní, že hned na druhé místo seznamu dávám člověka, a navíc ne-Indonésana, ale procestovali jsme toho spolu spoustu a já si nedokážu představit, že už je to všechno konec. Všechno to stopování, překonávání hranic se Suprou, přespávání u místních, problémy s policií… všechno to mám spojené s ním, a kdybychom spolu nezačali cestovat, rozhodně bych o hodně přišla. Naštěstí si říkám, že Polsko není od nás ještě tak daleko, a tak pomalu plánuju, kdy spolu zase něco podnikneme. Začneme Slovinskem. 🙂

Ale abych se opět vrátila k samotné Indonésii… bude mi chybět indonéská povaha. Na jednu stranu už jsem unavená z toho všeho kolem, někdy mě místní opravdu dost vytáčí, ale víte co? V Evropě je každý nervózní, naštvaný. Tady jsou všichni přátelští a veselí. Dodává to pozitivní náladu.

A pak jsou tu také ty malé roztomilé potvůrky, které vám dělají společnost úplně všude, ale pokud nechcete, vůbec o nich nevíte. Cicaci, ještěrky chytající komáry, jsou mými nejlepšími kamarády. V Čechách mi chybí vždycky, když se odtud vrátím.

Když zapojím další vjemy kromě zraku, určitě budu postrádat vůni kretekových cigaret, která se line ulicemi za každých okolností, a vlhký teplý vzduch. Ten mě přivítal v Indonésii v srpnu, když jsem vyšla z letiště a poprvé se nadechla. Věděla jsem, že jsem „doma“. Až se budu s Indonésií loučit, myslím, že se nadechnu, a už nevydechnu.

Taky musím zmínit to, že v Indonésii je téměř vše možné a užíváme si tu opravdovou svobodu a volnost. Na druhou stranu vše má své hranice, jak už jsme taky několikrát zjistili. Jen mě nepřestane překvapovat, když mi policie chce dát pokutu a pustí mě jen díky tomu, že jsem studentka. Nebo když seženeme nocleh u kepala desa. Na to se váže i nicnedělání. Tento rok se dal využít ke spoustě aktivitám. Dobře, my jsme hodně cestovali. Ale pořád je tu ten krásný pocit, že nic nemusíme, nikam nespěcháme. A když se chceme jen tak válet doma, klidně můžeme. Myslím, že návrat do Evropy bude trochu těžký.

Otravné otázky typu „Mau ke mana?“ už mě posledních pár měsíců spíše vytáčejí. Ale když to vezmu z jiného pohledu, jsem ráda, že o nás lidi projevují zájem. Jsou zvědaví, rádi si povídají s cizinci, ale možná by to neškodilo i v Evropě, kdybychom občas ukázali, že nám záleží i na ostatních. No, dobře, asi bych ale byla hodně překvapená, kdyby se mě nějaký pán v autobuse zeptal, kam dneska jedu. K Indonésii to však patří, a i když se to občas zdá hodně otravné, vždycky si snažím říkat, že to vlastně myslí dobře.

Když se vrátím zpět do Čech, budu moc ráda, že se můžu jít projít do lesa, zaplavat si v rybníku, nebo pozorovat padající listí během přicházejícího podzimu. Ale budou mi chybět rýžová políčka, u kterých bych mohla sedět klidně hodinu a jen tak se do nich dívat. Také ty východy a západy slunce, protože ať už jsou nad mořem, z nejvyšší hory, nebo v Denpasaru, vždy je to něco moc krásného. Nejsem žádný velký romantik, ale na oranžově zbarvenou oblohu, to si vždycky ráda počkám. No a samozřejmě také hvězdy. V Denpasaru sice žádné nevidíme, ale když vyjedeme mimo město, svítí nádherně celá obloha.

Ale abych nebyla tak sentimentální – další věcí, kterou budu oplakávat, bude smlouvání. Vždy, všude a s kýmkoli, prostě nikdy nic nekupujeme za první cenu. Je to zábava a zároveň tím hodně ušetříme. Užívám si to.

Je tu spousta dalších věcí, které bych ráda zmínila, ale už na ně nemám moc prostor. Například se mi bude stýskat po ježdění na motorce (a navíc, po ježdění v dámském posedu s oběma nohama na jednu stranu), Pertamině (vážně mě v Čechách nebude bavit, že při tankování musím vystupovat z auta), obětinách, které jsou všudypřítomné, sladké burákové omáčce a mnoha dalších věcech. Dokonce i po tom neznámém pánovi, který nám každé ráno, den co den, projíždí pod okny s vozíkem, prodává pečivo a z mikrofonu mu vykřikuje „roti, roti“.

Když tak nad tím přemýšlím, bude mi vlastně chybět asi úplně všechno. Zvykli jsme si tu a nebude to jednoduché to tu všechno opustit. Bude se mi stýskat po celém Bali, i když jsem sem vlastně vůbec nechtěla jet, a také po gamelanu či vonných tyčinkách, což jsou věci, které opravdu nemůžu ani vystát.