Jak jsme šli do kostela

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Jednoho dne jsem kvůli uzavřené čtyřproudové silnici v Denpasaru narazila v malé ulici na pozoruhodný kostel. Indonésky je označován jako katedrála. Je zajímavý nejen svou velikostí, ale zejména architekturou, protože je postaven v typickém balijském stylu. A tak jsem se tam prostě musela jít podívat.

Moc se mi líbí, jak na Bali dokážou žít lidé společně, i když vyznávají různá náboženství. Hinduisti, muslimové, křesťané… A taky jak se všechny tyto víry vzájemně prolínají. Příkladem je i právě tento kostel, který má typické balijské prvky – červené zdi, sloupy, sochy svatých, vedle kterých stojí andělé vypadající jako balijské tanečnice. Kostel je nejspíš nový, protože jeho interiér je opravdu krásný a je vidět, že si s ním dali práci. Stačilo mi stát tam, dýchat tu atmosféru a rozhlížet se kolem. V Indonésii jsou katolíci velice oddaní svému náboženství, a je to poznat.

Po této zkušenosti jsme se s Gregem rozhodli, že si zajdeme na nedělní mši, abychom viděli, jak probíhá. Oblékli jsme si hezké čisté oblečení a vydali se tam. Mše začala přesně a my přišli trochu pozdě, což nás překvapilo, protože většinou mají Indonésané s dodržováním času docela problém. Usadili nás hned do první řady a já se hrozně bála. Přestože jsem pokřtěná, v kostele jsem byla jen několikrát a na mši nikdy. Nevěděla jsem, jak se modlit, ale navíc jsem si ani nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, když se prohlašuji za ateistu. Ale po osmi měsících na Bali, kdy jsem vždy říkala, že jsem katolík, už jsem si nepřipadala zase jako taková lhářka. V Indonésii není na místě říct, že jsem ateista, protože toto slovo je pro ně synonymem komunisty, což je tu velice špatně. Proto nosím na krku křížek. Zároveň mě tento pobyt naučil, že všichni v něco věříme. Všichni potřebujeme svoji vlastní víru, ať už je jakákoli. Když se tu pohybujete mezi místními, kteří vám vykládají o islámu, křesťanství i hinduismu, začnete přemýšlet. A začnete mít pocit, že když všichni kolem vás věří, vy byste taky měli. Ne z povinnosti, ale protože je to dobré. Je fajn zkusit si nové věci (to je také důvod, proč jsem se rozhodla pár dní držet ramadán) a oprostit se od předsudků. Tak jak řekl můj kamarád Sarif – stačí to zkusit a třeba zjistíš, že se ti to vlastně líbí.

Posadili jsme se a mše začala. Dívala jsem se nenápadně na Grega, co přesně dělá, a snažila se opakovat to stejné. Nejdřív jsem si připadala hloupě, ale potom jsem zjistila, že toho mám tolik na srdci a že mi vlastně celá tato situace pomáhá. Cítila jsem se tam moc dobře. Když přišel čas na vlastní modlitbu, v prvním okamžiku jsem se chtěla pomodlit hlavně za sebe – za to, aby všechno bylo tak, jak si přeju. Ale něco mi říkalo, že to tak není dobře, a tak jsem myslela na rodinu, na kamarády. Nervozita pomalu ustoupila a já se cítila hrozně uvolněně.

Udělala jsem trochu fau pax, když jsem si šla pro odpustek a ze slušnosti řekla knězi indonésky „díky“. Greg se potom tloukl do hlavy, že tohle se rozhodně nedělá. No, kněz se nad tím naštěstí moc nepozastavoval. Druhý přešlap přišel, když jsem nevěděla, jakým směrem se pokřižovat. Ale opravdu jsem se snažila nebrat tuto akci jako nějakou zábavu na večer. Pozorovala jsem lidi a snažila se vnímat všechno stejně jako oni. Moc se mi líbilo, jak to celé bylo organizované. Po skončení jsem byla téměř fascinovaná. Kdybych mohla, půjdu tam znovu. Víra je dobrá. Pomáhá.