O úrovni výuky na Udayaně

143

Konečně jsem se odhodlala k tomu napsat také něco o výuce indonéštiny na UNUD. Možná už jen ten fakt, že jsem toho nebyla schopná dva měsíce, ukazuje, jaké mám asi ze svého studia pocity. Vlastně musím říct, že jsem tento článek měla rozepsaný už od prvního týdne, kdy mi začala škola, ale bylo velice těžké jej dopsat.

Nuže, nejlepší asi bude začít hned u prvního dne v naší škole. Pár dní po příjezdu na Bali, které jsme měli volné, abychom si mohli sehnat ubytování a zařídit všechny potřebné věci do začátku, jsme se měli dostavit na naši fakultu, kde se konala zahajovací ceremonie. Samozřejmě jsme tam přijeli pozdě, protože jsme nemohli najít tu správnou cestu (v Denpasaru je velice těžké se zorientovat, protože většina cest jsou jednosměrky, a tak často bloudíte na třech kilometrech čtverečních, i když přesně víte, kde je ono místo, kam se potřebujete dostat). Nikomu náš pozdní příchod ale nevadil, což mi bylo jasné, protože proč by taky měl – tady, v zemi, kde existuje termín pro chození pozdě (jam karet – gumový čas). Ovšem místo ceremonie jsme si jen sedli do lavic a znuděně se dívali na amatérsky vytvořenou prezentaci o našich školních povinnostech, přikázaném stylu oblékání a tak podobně.

Už tehdy mi bylo jasné, že není univerzita jako univerzita. A že nemůžu srovnávat evropský a indonéský styl výuky. To bylo také umocněné tím, když jsem se rozhlédla po budově a viděla všechny ty staré a dobyté kusy nábytku, plíseň, špinavé (a opravdu šíleně páchnoucí) záchody, které ani nejsou oddělené na dívčí a chlapecké, a v neposlední řadě taky provizorně zařízené učebny, ve kterých jsou nefunkční klimatizace (ale aspoň tu jsou!) a často i nedostatek židlí. Myslím, že více se o samotné fakultě rozepíšu až někdy jindy, protože toho mám na srdci opravdu hodně (a i mnoho pozitivních poznámek), ale musím si vzít do školy foťák a vše pořádně zdokumentovat. Teď máme týdenní prázdniny, pak čtvrtletní test a další týdenní prázdniny. A potom vše nafotím.

Ještě ten den jsme psali rozřazovací test, který měl určit, kolik toho indonésky umíme a do jaké úrovně patříme. Byla jsem šťastná, protože po dvou letech na univerzitě v ČR už přece jen něco zvládám a nechtěla jsem trávit čas se začátečníky. Test byl jednoduchý, i když pár věcí mi přišlo zvláštních a nebyla jsem si jistá odpovědí. Ale dopadl mi dobře, měla jsem asi 70 % správných odpovědí. A tady nastal už první problém – jeden z mých spolužáků měl stejný počet bodů jako já, a to se tento jazyk nikdy neučil. Test byl totiž formou abcd a on se rozhodl jen tak tipovat, což mu nakonec vyšlo. Takže jsme měli být umístěni do stejného levelu. Říkala jsem si, že je to docela hrozné, když bude chudák v pokročilých, ale nakonec se ukázalo, že tu žádní pokročilí nejsou, a tudíž jsme tento test psali úplně zbytečně – jen prostá formalita.

Pro Darmasiswa studenty tu byla přichystaná jen jedna třída. Kromě nás jsou tu také studenti BIPA (bahasa indonesia for non-native speakers, vlastně je to stejný program jako Darmasiswa, ale toto studium není finančně podporováno vládou), kteří jsou na úrovni intermediate a více. Řekla bych, že umí indonésky asi tolik, jako já (alespoň ta evropská část studentstva). Chtěla jsem být přeřazená do této třídy, ale to se nakonec ukázalo jako problém. Zaprvé výuka nebyla vůbec jednoduchá (protože většina ze studentů jsou Asiati, kteří neumí vůbec anglicky, ale za to mluví plynule indonésky) a za druhé to “prostě nebylo možné”. Nezbylo mi nic jiného, než zůstat se začátečníky.

Dostali jsme zdarma učebnici, která je však úplně k ničemu. Kromě pár výjimek je kompletně v indonéštině, což je dost neefektivní, jelikož třeba gramatiku opravdu nelze jen na příkladech a v cizím jazyce bez pořádného vysvětlení pochopit. Pro mě to ještě není tak hrozné, protože tu mám s sebou svoji učebnici z ČR, kde je všechno pěkně anglicky vysvětlené, a taky už mám nějaké ty vědomosti, ale pro ostatní, kteří se s tímto jazykem v životě ani nesetkali, je to šílené.

První vyučovací hodina byla jedna z nejhorších, protože do třídy přišel učitel, jehož anglická slovní zásoba je možná sto slov. Přišel a začal mluvit indonésky. Nikdo mu nerozuměl a on se vůbec nesnažil udělat něco proto, aby byl pochopen. Dalších pár hodin bylo lepších, protože jsme dostali jiného učitele, který uměl anglicky alespoň trochu. Ve výsledku je to teď však tak, že máme celkem asi osm vyučujících (z toho anglicky mluví jeden dobře a jeden dostatečně). Střídají se nám ve třídě jako na běžícím páse a nejčastěji máme samozřejmě toho nejhoršího.

Největší problém vidím v tom, že učebnice je naprosto špatně strukturovaná. Například jsme se neučili číslovky, barvy ani dny v týdnu, ale místo toho jsme hned probírali části těla (opravdu detailně) a gramatiku, ke které jsem se já v ČR dostala až po pár měsících (momentálně bereme prefixy, které jsem se učila asi až po roce a půl). Další problém je ten, že si učitelé neumějí získat pozornost, takže ve třídě je neustále ruch, každý si dělá, co chce (protože nikdo nemá motivaci dávat pozor, stejně se nic nenaučí) a jedinou naší vzájemnou konverzací s vyučujícími je Sudah selesai? – Belum. (Jste s úkolem hotoví? – Ještě ne.). Co se těchto úkolů týče, také je to velice zajímavé, protože často ani nevíme, co máme dělat. Nevím to ani já, a to víceméně učitelům rozumím. Občas jen tak sedíme, hodinu se díváme na něj, on se dívá na nás a pak jdeme domů. Je to smutné.

Jazyk se učíme třikrát týdně (úterý – čtvrtek), tři hodiny denně. V pátek pak máme hodinu a půl kulturního programu, což je občas tanec, občas janur, někdy to snad bude i gamelan nebo batik. Doufám. Je to hodně volné, ale docela mě to baví. Pátek je však nejlepší k tomu odjet někam na výlet. Během jazykových lekcí se podepisujeme do docházky (měsíčně musíme mít 75 %, abychom dostali stipendium), ale v pátek se jen odškrtáváme a je tu při tom velký zmatek, a tak není problém odškrtnout také někoho dalšího. Několikrát jsme proto místo páteční výuky jeli pryč – na Lombok, do Malangu… Myslím, že je to vhodnější využití času.

Kromě toho jsme teď týden využívali vyučování k vyřizování emailů a celkově k internetu, protože nám v domě přestal fungovat roater. Tak jsme se připojovali ve škole. To je další věc. Otevřu si notebook a vyučující se ani nepozastaví nad tím, že dělám něco, co nemám. Občas si kreslím, občas si něco čtu, ale teď jsem hlavně začala dělat svoje vlastní věci do školy – opakuju si indonéštinu a dávám si dohromady zápisky z přednášek, které mi posílají moje spolužačky v Česku. Jo, a taky jsem během jedné opravdu hodně zoufalé hodiny složila svoji první indonéskou báseň (gramaticky nic moc, obsahově taky ne, ale myslím, že je to slušný výkon na to, že byla napsaná za dvě minuty :)).

Mám pocit, že většinu své indonéštiny jsem tu zapomněla. Je to paradoxní, protože jsem tady, na Bali, a měla bych se zdokonalovat. Jenže ve škole je to opravdu šílené a na ulici se mnou téměř nikdo indonésky mluvit nechce. Jsem prostě bule, a tak se mnou každý touží trénovat svoji mizernou angličtinu. Na ostatních ostrovech jsou lidé rádi, když znáte jejich jazyk, ale tady? Něco je tu špatně. Jsem z toho zoufalá.

Příští týden píšeme čtvrtletní test, jak už jsem zmínila na začátku článku. Já se neučím, protože zatím tu nebylo ve škole vůbec nic, co bych neuměla (všehovšudy asi deset nových slovíček), ale ostatní? Nechápu, jak můžou vyučující po dvou měsících nic nedělání chtít po studentech, aby napsali test, ve kterém má být gramatika, kterou jsem se já učila až po několika měsících či jednom roce.

Myslela jsem si, když se mě rozhodli dát na univerzitu na Bali místo na Sulawesi, kam jsem původně chtěla, že to pro mě bude lepší, protože Manado by bylo jen jedno velké dobrodružství v neturistické oblasti bez dobré úrovně vyučování. Místo toho jsem teď ale nešťastná a říkám si, že tam by bylo alespoň to dobrodružství… Protože výuka, ta je asi všude (kromě dvou nejlepších univerzit v Indonésii – UI a UGM) stejná.