Pangandaran – turistický “ráj” západní Jávy

Při mém psaní o stopování z Bandungudo Denpasaru jsem nenašla už žádný prostor na to, abych se rozepsala také o místech, která jsme cestou vlastně viděli. A tak jsem se rozhodla věnovat jim samotné články. Dnes bych vám ráda představila Pangandaran, mezi Indonésany populární letovisko na jižním pobřeží západní Jávy.

Když jsem si v průvodci přečetla, že se jedná o velkou rybářskou vesnici a oblíbené turistické místo, kam stojí za to se vydat, představovala jsem si takové malé Bali. Nějakou tu hezkou pláž, pár homestay na pobřeží, jednu půjčovnu motorek a několik turistů. Ano, trefila jsem se pouze s tou půjčovnou, která byla na celém místě opravdu jen jedna jediná (a ještě bylo hodně těžké ji najít). Ale se vším ostatním jsem byla asi o půl Jávy vedle. Přijeli jsme do Pangandaranu v noci, a tak jsme byli rádi, když jsme se rozespalí alespoň zvládli rychle ubytovat v levném hotelu. Moc jsme si město neprohlíželi, ale působilo na mě pustě a zašle. Jako místo, které možná dřív populární bylo, nicméně teď už není. Ráno po probuzení jsem změnila názor, když jsem potkala pár bílých turistů. Ale překvapení jsme byli až večer, kdy jsme zabloudili na pláž.

Rozhodně žádných pár homestay, ale mnoho obrovských drahých luxusních hotelů, do kterých už bych se ani nešla zeptat na cenu. „Několik turistů“ v podobě jednoho ohromného davu. Většina z nich byla indonéského původu, pravděpodobně smetánka z Jakarty. No a pláž, která nebyla vůbec hezká, ale jen přeplněná rybářskými loděmi. Takže místo, ze kterého jsme ani já, ani Greg nebyli vůbec nadšení. Byla jsem dokonce překvapená, že vjezdy do letoviska jsou hlídané a zpoplatněné. Jednoduše úplně něco jiného, než co bychom tu čekali.

Každopádně okolí Pangandaranu je moc pěkné, a pokud máte cestu kolem, určitě stojí za návštěvu. V jeho blízkosti se nachází takzvaný Green Canyon, kde si můžete půjčit loďku a zajet se podívat k zelené zátoce mezi skalami. Můžete se tam i vykoupat a skočit si z jedné skalky dolů.

O pár kilometrů dál je vyhlášená pláž Batu Karas, která je prý vyhlášená mezi surfaři (začátečníky). Vlny jsou tu prý krásné, ale také je tu nebezpečí silných proudů. Já s Gregem jsme nebyli moc nadšení, protože přece jen žijeme na Bali, a to je trochu jiná liga. Takže na nás zase toto místo nepůsobilo tak slavně, jako bylo popsáno v Lonely Planet. Navíc je i docela drahé.

Poslední zastávkou byla shark rock (Batu Hiu), od které jsem upřímně čekala trochu víc než jen klasický javánský obyek wisata (turistický objekt). Takže i přes hezké útesy (tady se jednalo opravdu o takové „malé Bali“) to bylo místo plné spokojených indonéských rodinek na nedělním výletě, odpadků a kýčovitých soch. Zastávka na cigaretu dobrá, ale téměř škoda vytahovat foťák.

Místo, které jsme nenavštívili, ale původně to byl můj hlavní plán, je národní park ležící v těsné blízkosti města. Ale naše milá Lonely Planet říkala, že jsou tam jen špatné cesty a nic moc k vidění, a tak jsme to vzhledem k času a kvalitě půjčené motorky raději vzdali.

Jsem za tuto zastávku ráda, ale znovu tam jet nepotřebuju, ani kdybych to měla cestou. Pro mě je Pangandaran městem indonéských bohatých turistů, svítících moto-kolotočů a stánků s oblečením.