Nikolas Během svého dvou a půl týdenního pobytu v Darwinu jsem měla možnost poznat život v typické australské domácnosti míšeného původu. Myslím, že napsat tento článek v angličtině a poslat ho na sociální úřad, nezůstal by bez povšimnutí. Alespoň pokud by to fungovalo jako v Česku, což však nefunguje, a tak se bojím položit si otázku, jestli tomuto popisu odpovídají v Austrálii pouze míšené či černošské rodiny (prosím, rozumějme aboriginals, což jsou původní obyvatelé tohoto kontinentu), nebo mají nastavený podobný režim také v bílých rodinách.
Bydlela jsem u kamaráda, jehož matka pochází z ostrovů Tiwi a patří tak ke stejnojmennému etniku, pro které jsou charakteristické výrazné rysy, černá barva pleti a menší vzrůst. Jeho otec byl naopak vysoký běloch pocházející z Melbourne. Můj kamarád, Anthony, získal od obou rodičů něco. Není příliš vysoký a má ve tváři typické aboriginské rysy, kudrnaté černé vlasy, ale jeho pleť není tolik tmavá, podobá se odstínu Indonésanů. Anthony žije v jedné domácnosti společně s dvěma bratry (devatenáct a sedmnáct let), sestrou (dvacet tři let) a její téměř dvouletou dcerou. Všichni sourozenci jsou si vzhledově velice podobní. Holčička je bílá (respektive její odstín je jako ten můj po pár měsících na Bali). Má blonďaté vlásky a modré oči, což zdědila po svém otci, který pochází z Tasmánie (ale od rodiny se distancoval). Její vlasy se vlní stejně jako Aboriginům. Anthonyho sestra tady vychovává dítě sama, ale, jak sama říká, není to vůbec nic špatného (ostatně v Austrálii je velice populární být svobodnou matkou).
V domě spolu tedy žijí čtyři sourozenci, jedno dítě a jeden či dva kamarádi – Indonésan studující v Darwinu a jeden černoch přespávající jen občas. Matka přebývá na ostrově mezi “svými” a otec před pár lety zemřel. Na první pohled to vypadá jako docela snesitelné soužití, ale když tu člověk pobude pár dní, zjistí, že to tak vůbec není. O domácnost se stará Anthony, protože je ze sourozenců druhý nejstarší a sestra je neustále někde pryč. Jako jediný chodí do práce a živí tak celou rodinu. Sestra pobírá výživné. Dokážete si asi představit, jak to v domě vypadá. Na ledničce sice visí tabulka s rozpisem úklidu, ale evidentně ji nikdo nedodržuje. V kuchyni zůstává mnoho špinavého nádobí a koupelna nebyla uklizena možná několik měsíců.
Dvorek připomíná spíš skládku – hračky, prádlo, knihy, nádobí… Stoprocentně vhodné podmínky pro výchovu dítěte. Anthonyho bratři tráví čas na sedačce u televize a sledují filmy nebo hrají hry na x-box. Mezi nimi pobíhá holčička a pláče, protože jí nikdo nevěnuje pozornost. Má téměř dva roky, ale neumí mluvit, i když se velice snaží. Nikdo jí v tom však nepomáhá, měla jsem pocit, že ji v tomhle ohledu všichni hodně zanedbávají. Sice tu má roli jakéhosi maskota, kterého všichni milují, ale na druhou stranu jsem si často všímala, že se k ní chovají jako ke zvířeti. Nad tím, že není něco v pořádku, jsem začala uvažovat už první den, kdy se mi vrhla kolem krku a plakala, když jsem chtěla jít spát. Obyčejně to žádné dítě neudělá, když pozná někoho nového, natož pak hned první den. Byla jsem totiž jediná, kdo ji za všechno neokřikoval a kdo se jí pořádně věnoval.
K pití jí místo vody či džusu dávají Coca-colu a k jídlu všechno, co jedí oni. Takže jednou měla dokonce sushi (což si myslím, že už je opravdu pro malé dítě nevhodné) a jindy instantní nudle z pytlíku, které jsou hrozně mastné.
Po dvou a půl týdnech s touto rodinou musím říct, že jsou to velice milí a přátelští lidé, ale život bez rodičů jim nesvědčí. My v Čechách jsme až do dospělosti pod neustálou kontrolou a děláme to, co dělat máme. Tady v Austrálii je specifické to, že pro mladé lidi je mnohem výhodnější začít pracovat, než pokračovat na univerzitu, a tak velice brzo dospějí a osamostatní se. Sice mají zaměstnání, peníze a vlastní bydlení ale absolutně nevědí, jak se toho svého života chopit.
Připomínají mi trochu Indonésany, ale to je pravděpodobně dané taky počasím. Většinu dne tráví na předzahrádce, nebo alespoň s otevřenými dveřmi. Často jsem šla večer ulicí, která byla plná zvuků z televizí v okolních domech. Lidé společně tráví večer a přijde mi, jako by se o něj chtěli podělit se všemi. My Češi si hodně potrpíme na soukromí, takže tohle je jedna z věcí, která je pro mě nepochopitelná.
Určitě považuju tuto skoro třítýdenní návštěvu za velmi zajímavý zážitek a zkušenost, ale jsem ráda, že jsem se zase vrátila do Indonésie, kde už lidem “tak nějak víc rozumím”.
3 comments
Škoda, že jsi neměla možnost, žít v běžné domácnosti, kde funguje otec i matka, pro porovnání. Rodina kde jsi byla, je přesně podle vzoru děti sami sobě. Myslím, že v naší republice, by takové seskupení lidí fungovalo stejně. Zajímalo by mě, jak dlouho takhle žijí, proč je matka opustila.
Matka je neopustila, ale rozhodla se zůstat raději na Tiwi. Pro ně je to lepší. Ti, kteří se rozhodnou žít v Darwinu či dalších městech, jsou podobní našim Romům. Nemají práci, posedávají, chlastají… lidi je nemají rádi. Je to ale začarovaný kruh, protože je pak těžké se prosadit a získat třeba dobrou práci, když vypadáš přesně jako ti, kteří jsou spodinou společnosti. Tito děti už mají štěstí, že nevypadají jako ostatní aboriginové, protože mají bílého tátu. Ale matka je sotva metr a půl vysoká, úplně černá a má výrazné typické rysy ve tváři. Docela chápu, že je jí (a mnohým dalším) na Tiwi líp než v Darwinu. Pro děti je ale lepší žít v civilizaci, už kvůli škole a práci.
Znám jednu jednu paní, která tam žije mnoho let, vyprávěla mi o domorodcích. Myslím, že mi ještě nevíme, co je to rasismus. Když ta paní vyprávěla, lapala jsem po dechu a už se s ní nechci vídat.