Sulawesi podruhé 1/3

Asi dva týdny po návratu ze Sulawesi, kde jsem byla se svým spolubydlícím Bobem, jsem na tento ostrov vyrazila ještě jednou, tentokrát se svým přítelem Honzou a bráchou, kteří za mnou přijeli z Čech.

Chtěla jsem vidět místa, kam jsem se předtím nestihla podívat. Zvolila jsem tentokrát opačnou taktiku než předtím – doletět na sever a pomalu se stahovat na jih. Ale to se nakonec ukázalo jako ještě těžší varianta než naopak…

25.12.

Z Denpasaru jsme odlétli s malým zpožděním, ale to nám vůbec nevadilo, protože nás čekala noc na makassarském letišti. Nemělo cenu odjíždět z něj a platit někde ubytování, a tak jsme tam přečkali třináct hodin na zemi. 

26.12.

Let z Makassaru do Gorontala (severní Sulawesi) byl v pohodě, ale všichni tři jsme se cítili hrozně unavení. Do malého muslimského města Gorontalo jsme přilétli kolem desáté dopoledne a rovnou jsme se ubytovali v hotelu. Den jsme strávili jen odpočíváním a potulováním po okolí. Zase mě přepadly střevní problémy, což mi docela zkazilo náladu. Večer jsme si zašli do Matahari (indonéské oblíbené nákupní centrum), kde si chtěl Honza koupit plavky, ale to se ukázalo jako nadlidský úkol. 

27.12.

Ráno jsme vstali brzy, nasnídali se a odjeli bentorem do Lemboyi na termální prameny, kde už jsem byla minule. Bazén byl ale vypuštěný, a tak jsme šli alespoň na vodopád, který se v naší blízkosti nacházel. Byl to asi ten nejdražší, na kterém jsem byla. Chtěli po nás 20.000 Rp. (37 Kč) za vstup, 170.000 Rp. (290 Kč) za průvodce a 50.000 Rp. (85 Kč) za jakousi “pomoc” v případě, že by se s námi něco stalo. Pak také dalších 50.000 Rp. za foťák. Docela dlouho jsem se tam s nimi dohadovala, protože cena pro místní byla jen 2.500 Rp. (5 Kč). Ukázala jsme jim i kitas, ale nechtěli s námi vůbec diskutovat. Nakonec jsme platili jen vstup a dovolili nám jít bez průvodce – na vlastní nebezpečí. Cesta byla docela zrádná, protože nebyla značená a museli jsme párkrát vyšlapanou cestičku hledat.

Po hodině cesty jsem začala být trochu nesvá, protože jsem se bála, že indonéské tři kilometry bude nakonec nejmíň pět, což by nám trochu překazilo plány, protože jsme museli být v pět hodin odpoledne v přístavu, abychom stihli trajekt na Togianské ostrovy. Po hodině a půl jsme byli naštěstí u vodopádu. Byl úžasný. Asi ten největší, který jsem kdy viděla. Koupat se v něm ale nedalo, a tak jsme udělali jen pár fotek a vydali se na cestu zpátky. Těsně předtím mě ještě píchla včela do paže, a tak jsem se trochu bála, aby nebyla víc “jedovatá” než naše evropské. Naštěstí to bylo v pořádku a po pár hodinách mi i otok zmizel. Odjeli jsme bentorem zpět do Gorontala, vyzvedli naše batohy v hotelu a přes zastávku v obchodě pro jídlo a pití se vydali do přístavu. Loď samozřejmě vyjela asi o čtyřicet pět minut později, než měla.

28.12.

Cesta trajektem byla horší než s Bobem a bráchovi se poslední tři hodiny udělalo špatně. Do přístavu Wakai jsme přijeli v deset hodin ráno (po patnácti hodinách cesty) a usoudili, že lepší bude změnit naše plány, protože brácha by dalších pět hodin na lodi asi nezvládl. Přejeli jsme proto jen na Kadidiri, kde už jsem předtím byla, a tak jsem věděla, jak funguje doprava (je zdarma v rámci ubytování) a co nás tam čeká.

29.12.

Dopoledne jsme vyprali své oblečení a kluci si šli zašnorchlovat. Já jsem mezitím ozkoušela nový (půjčený) foťák a v klidu si za řevu ptáků četla knihu. Po obědě jsme se šli projít džunglí k další pláži, což byla asi půlhodina chůze a moc se mi to líbilo, protože vyšlapaná cestička se mnohdy změnila na nefalšovaný prales. Přidal se k nám i jeden z místních psů, a tak jsme měli o zábavu postaráno. Na pláži jsme našli i signál, což bylo velice příjemné překvapení, a tak jsme se pokoušeli navázat kontatk s domovem, ale na internet to nestačilo.

Když jsme se vrátili do homestay, domluvili jsme si večerní výlet za kraby palmovými se dvěma Slováky, kteří zrovna dorazili. Kromě nich tu byli ještě dva Češi, ale takoví ti typičtí bohatí a nezadaní čtyřicátníci, a tak jsem si s nimi neměla co říct. Je to ale vtipné, že na Čechy tu narazí člověk opravdu všude. A to jsme prý chudý národ! Nakonec jsme ale na kraby nešli, protože by se to muselo domluvit den předem, aby tam majitel ubytování nechal jako návnadu kokosy.

Jste zvědaví, jak naše cesta pokračovala dál? Pak přejděte na druhou část.