Sulawesi podruhé 3/3

Třetí a poslední část našeho cestování po krásném Sulawesi. Přečtěte si o pohoštění od místní rodiny, jezeru s plovoucími domy či přespání na radnici.

První část vyprávění si můžete přečíst zde.

4.1.

Vstávali jsme po jedenácti hodinách spánku, ale byli jsme pořád unavení a měli pocit, že se nám dnes vlastně ani nechce nic dělat. Dostali jsme na snídani palačinku, ovoce a čaj. Potom jsme se odhlásili z hotelu a nechali si tam batohy. Chtěli jsme si pronajnout motorky a jet se podívat na vodopád Salopo (kde už jsem byla při své první cestě), ale obě informační centra ve městě byla zavřená, a tak jsme se rozhodli stopovat, protože vodopád se nachází asi patnáct kilometrů od Tenteny. Už po pár minutách jsme usoudili, že nám asi nikdo nezastaví (zadarmo se to tu opravdu moc často nepodaří). A pěšky se nám jít tak daleko nechtělo, takže jsme se rozhodli vymyslet jiný plán.

Najednou u nás ale zastavila mladá Indonésanka Cheri s mámou a bratrem a skoro se slzami v očích ze strachu, že ji odmítneme, nás pozvala k nim domů. Řekla, že za to nás pak odveze na vodopád. Souhlasili jsme. Nejdřív odjela se mnou a pak se vrátila s bratrem pro kluky. Dostali jsme malé občerstvení a všichni se s námi chtěli fotit a seznamovat. Nabídli nám, že se můžeme podívat do jejich nového kostela, na který byli patřičně hrdí.

Vyvezli nás na motorkách ke kostelu, seznámili nás s pastorem (líbil se mu můj křížek na krku, který tady nosím záměrně proto, abych se vyhnula otázkám o náboženství) a pořád mi gratulovali k manželství (já vím, že to není asi moc fér, když nosím snubní prsten, a přitom nejsem ani zasnoubená, ale je to velice dobrá pomůcka, pokud jste bule a navíc žena). Prohlédli jsme si kostel a udělili pár dalších hromadných fotek. Pak jsem si vyzkoušela jet na motorce po předním kole a odjeli jsme společně na vodopád. Zaplatili jsme jim benzín a vstupné. Tentokrát bylo u vodopádu opravdu narváno, ale žádní další turisté jako my se tam nenacházeli. Cestou zpátky nám ukázali i tradiční tentenské domy a výhled na jezero. Potom už nás odvezli zpět do města a rozloučili jsme se. Na oběd jsme si zašli do restaurace (který byla mimochodem přestavěnou garáží dělící se o prostor s obchodem svatebních potřeb) a vyzkoušeli smaženého úhoře (sugili). Stál 80.000 Rp. (140 Kč) a moc unesená jsem z něj nebyla, protože maso je hodně tučné a má výraznou chuť. Po jídle jsme se už vrátili do hotelu a čekali na domluvené ojeky, které nás měly odvést na autobusové nádraží. Tam pak dorazil i náš přítel z předchozího dne a ujistil se, že odjedeme v pořádku.

Autobus byl plný až k prasknutí a Indonésan sedící za volantem jel jako šílený. Pořád zastavoval a vybavoval se s okolními projíždějícími řidiči. Když se mi konečně podařilo usnout, probudil mě zvuk motoru a sebou házející autobus. Vyhnali nás ven, protože jsme zapadli v bahně na rozestavěné silnici kdesi v horách. Chvíli trvalo, než se rozjel. Když pak po nás řidič chtěl, abychom nastoupili zpátky, zastavil naprosto špatně a my jsme se dovnitř museli dostat (po tmě) po kanalizačních trubkách, přičemž po levé straně byla jen hluboká rokle. Až se pak cestou začal autobus vylidňovat, alespoň jsme se mohli trochu prospat. Tento den byl opravdu perfektní.

5.1.

Do Rantepaa jsme dorazili kolem sedmé hodiny ráno a ihned po příjezdu jsme začali shánět levný lístek do Makassaru, protože jsme chtěli odjet ještě ten den. Překvapilo nás ale, že všechny autobusy už byly plné. Nezbylo nám tedy nic jiného, než koupit ten jediný (a docela drahý), který zbyl. Poté jsme se nechali bentorem odvést do hotelu, ve kterém jsem přespávala minule, protože jsem věděla, že si tam můžeme pronajmout levně motorky a nechat tam batohy. Udělali jsme tak a jeli se podívat do Londa a Bori. Do druhé vesnice už jsme ale nedojeli, protože jsme se začali cítit opravdu unaveně po probděné noci.

Koupili jsme si občerstvení v místním malém warungu v nějaké zapadlé vesnici, a protože nám opravdu zachutnala jejich káva, rovnou jsme si ji vzali i domů. Vrátili jsme se zpět do hotelu a odevzdali klíčky od motorky. Stejně začalo pršet, a tak jsme až do večera čekali v hotelové restauraci. Alespoň jsme měli čas změnit naše zpáteční letenky, protože jsme usoudili, že si to tu o čtyři dny zkrátíme (kvůli rozlučce mých spolubydlících, kteří už pak odjížděli do Evropy, ale také kvůli mé špatně hojené noze). Autobus nás mile překvapil, protože v něm bylo vážně hodně místa na nohy a naštěstí se ani nezaplnil. Noc jsme strávili na cestě.

6.1.

Hned na nádraží (v šest hodin ráno) jsme se vydali hledat nemocnici, protože jsem potřebovala antibiotika na moji rozbitou patu. Ani po dvanácti dnech se totiž nezačala hojit. Když jsme konečně nějakou objevili, byla prázdná, a tak jsme si zašli naproti na snídani do fastfoodu a čekali, jestli mezitím někdo nezačne ordinovat. Nakonec jsme odjeli taxíkem do jiné nemocnice, ale antibiotika mi dali i bez receptu přímo v lékárně. Kromě masti jsem dostala i tobolky, ale byla jsem trochu vyděšená, když mi jich dali neurčitý počet (podle odhadu). Ubytovali jsme se v hotelu (příšerný pokoj, plesnivějící zdi, žádná okna) a trochu se prospali a dali dohromady (sprcha po třech dnech z nás udělala normální lidi).

Kolem poledne jsme si udělali procházku jen k blízkému obchodnímu domu pro svačinu a vrátili se do hotelu. Až večer jsme se prošli a zakončili to večeři v docela hezké restauraci, ze které jsme sledovali západ slunce, a pochutnali si na výborných mořských plodech. Není nad tyto indonéská přístavní města.

7.1.

Měli jsme domluvené motorky na pronajmutí, ale po snídani jsme se dozvěděli, že je pro nás zaměstnanec hotelu nemá. Řekl, že se máme jít zeptat do Fort Rotterdame. Na cestu jsme si vzali becak a doufali, že tam motorky opravdu budou. To by člověk neřekl, jak je těžké sehnat půjčovnu v tak velkém městě, jako je Makassar. Naštěstí tu byly, ale za 200.000 Rp. (360 Kč) na den. Podařilo se nám usmlouvat cenu na polovinu a asi v jedenáct hodin jsme vyjeli. Naší první zastávkou byla jeskyně Gua Leang Leang, asi 40 km od města. Myslím, že je to asi ta nejkrásnější část ostrova – vysoké skály, nejzelenější rýžová políčka, která byla poseta obrovskými kameny. V jeskyni jsme byli jediní turisté a kromě nás ji navštívili jen snoubenci s fotografem. Průvodce jsme dostali zdarma a ukázal nám velice staré jeskynní malby.

Poté jsme se přesunuli kousek dál na východ, kde se nachází národní park Bantimurung. Přímo na pokladně na nás zasvítila cedulka “harga turis / harga lokal” (přičemž cena pro turisty byla o 30.000 Rp. vyšší). Ale díky mému KITASu jsme dostali místní cenu. V parku se nachází obrovský vodopád, který je však úplně jiný než jaké jsem doposud viděla. Valí se tam neskutečnou rychlostí hektolitry vody a rozhodně bych do něj nechtěla spadnout. Dál za vodopádem se nachází nevelká jeskyně, která nám ale nepřišla nijak zajímavá. Kolem poletují pestrobarevní motýli. Jen je škoda, že je místní chytají a prodávají turistům.

Z parku jsme se vypravili do Pare Pare, důležitého přístavu na západním pobřeží. Cesta ubíhala docela rychle, protože je tu dobrá dvouproudová silnice, ale stejně jsme tam dorazili až v deset večer (200 km). Ubytovali jsme se v nejlevnějším hotelu, který měl pokoje bez oken, špinavá prostěradla a celkově nepůsobil vůbec přátelsky.

8.1.

Hned po probuzení jsme vyjeli k jezeru Tempe, které mělo být asi 30 km od Pare Pare. Nakonec se ale ukázalo, že do městečka Sengkang, kam jsme potřebovali dojet, je to celkem 90 km, a tak jsme celí dolámaní z předchozího dne přijeli na místo asi až po třech hodinách cesty. V Sengkangu jsme si pronajali loďku i s řidičem vyrazili na jezero, což bylo opravdu hodně zajímavé. Nejdřív jsme se báli, abychom se i se všemi našimi věcmi nepřevrátili, protože loďka byla hodně vratká a náš “kapitán” si neustále stoupal. Ale pak jsme mu začali důvěřovat. Cestou jsme viděli ve vodě plavat dva hady, kteří měli hlavu velkou jak moje pěst. Pak jsme se dozvěděli, že jsou nebezpeční.

Přes mokřiny jsme se dostali až k vesničce uprostřed jezera. Bylo to zajímavé, protože domy plavou na vodě a po výstupu na jednu terasu jsme zjistili, že se pohybují a otáčejí. Dům se skládá z jedné třetiny pro kuchyň a záchod a ze dvou třetin pro obývací místnost, která je přes den ale úplně prázdná. Stačí jim jen rolovací matrace. Dostali jsem čaj a pisang molen (smažený banán ve sladkém těstíčku) a popovídali si s hostitelkou. Museli jsme jí pak zaplatit 45.000 Rp. (80 Kč), což nám trochu pokazilo celkový dojem. Kdybychom měli čas, mohli jsme tam i přespat. Vrátili jsme se do přístavu, ale cestou jsme uvízli v mokřinách, které se snažil řidič projet. Bylo to vtipné (ale také jsem se pěkně bála), když jsme loď rozhoupávali a chytali se za houští kolem nás.

V přístavu jsme si chvíli odpočali a vydali se na cestu do Makassaru, který od nás byl vzdálený asi 160 km. Když se začalo stmívat (a poprchat), zastavili jsme v jedné malé vesničce a našli si prázdné balé, ve kterém jsme chtěli strávit noc. Během chvilky se kolem nás seběhly děti a začaly se nás vyptávat, co tu děláme. O chvíli později přivedly starostu vesnice, který nám nabídl, že můžeme přespat na radnici. To nám v tomto počasí opravdu přišlo vhod. Dostali jsme od nich navíc i polštáře a plakát z voleb, na který jsme si mohli lehnout, a tak to nakonec na té zemi nebylo ani tak nepohodlné. Kromě nás tu byly ale také myši, které přebíhaly z místnosti do místnosti.

Za okny vyvolával tokek (gekon) a kluci museli zabít obrovského pavouka na stěně, který už ale rozhodil i je. Před spaním jsme ještě navštívili místní warung makan, kde z nás byla paní docela překvapená. Pořád chodila okolo a působila nejistě. Bála se, že nám nechutná. Ale bylo to výborné! Dostali jsme i rýžový dezert zabalený v banánovém listě (byl velice chutný, ale když jsme se dozvěděli, že obsahuje také syrové vejce, trochu v nás zatrnulo. V tomto případě přijde vhod nejlepší medicína, slivovice.

9.1.

Probudili jsme se už s východem slunce a zpěvem muezzina z mešity, ale na cestu jsme se vydali až okolo osmé. Starosta se s námi přišel rozloučit a odmítl nabídnuté peníze (byla jsem na vážkách, jestli mu něco dávat, ale naštěstí se neurazil). Cesta utíkala rychleji než den předtím a my se kochali výhledem ze serpentýn do údolí. Trochu jsem se nudila, a tak jsem počítala mešity. Až do Makassaru (asi 130 km, žádné velké město) jsem jich měla 115. Dorazili jsme totálně zničení, vyzvedli si batohy, vrátili motorky a vzali si taxi na letiště.