182
Poslední část zápisků ze Sumatry. Tentokrát o orangutanech, vybuchlé sopce a alkoholu.
6.8.
Vstáváme kolem osmé hodiny a o snídani (to je poprvé v Indonésii, kdy jsem si dala bubur – rýžovou kaši) se s Herim a Rickym vydáváme do pralesa. Tito kluci se skvěle doplňují a myslím, že máme ty nejlepší průvodce, protože nechybí zábava, ale zároveň dostáváme i hodně informací. Každému, kdo by do Bukit Lawang jel, tyto dva rozhodně doporučuju. Ricky, dvaadvacetiletý syn majitele homestay, má obrovský přehled o fauně i floře a rád o všem vypráví. A navíc je zodpovědný (což není typická indonéská vlastnost). Naopak Heri v jednom kuse jen kouří trávu, směje se a dělá hloupé vtipy.
Na tento den se k nám přidává ještě jeden holandský pár. Zpočátku jsem docela zklamaná, protože jdeme jen vyšlapanou cestičkou, která džungli nepřipomíná ani z dálky. Ale poté se cesta trochu horší a za neuvěřitelně rozmanitých zvuků přírody začínáme stoupat do kopců. Máme štěstí na gibony, makaky a ještě další druhy opic. Fascinují mě gigantičtí mravenci a dokonce pozorujeme jakéhosi modrého páva s dvoumetrovým ocasem. Nádhera. Taky jsem překvapená, že tu téměř nejsou komáři.
Nakonec zastavujeme u dalších turistů a pozorujeme pět nebo šest orangutanů, kteří se spokojeně pohupují v korunách stromů. Jeden se odvážil přijít i docela blízko. Je to zajímavé, ale po pravdě já jsem sem šla primárně kvůli trekingu. Navíc davy turistů celý tento zážitek, který by jinak mohl být opravdu jedinečný, docela dost kazí.
Do tábora dorážíme asi ve čtyři odpoledne a musíme dvakrát brodit řeku. Bylo to fajn, ale já si naivně myslela, že to bude pořádné dobrodružství, při kterém div nepromáčím svůj batoh. Jenže tady už se prostě jedná o organizovanou zábavu a Mentawai (druhá alternativa, kterou jsem zvažovala – dobrodružnější a méně turistů) to holt není.
Na světě existují dva druhy orangutanů. Bornejský a sumaterský. Oba dva tedy žijí na území Indonésie. Právě ten sumaterský nežije nikde jinde než na tomto ostrově a je velice vzácný. Živí se zejména ovocem a hmyzem, někdy i ptačími vejci a malými obratlovci. Jejich přežití v dnešním světě je velice těžké a v současnosti se často mluví o jejich potencionálním vyhynutí. Problémem totiž je, že mizí jejich přirozené prostředí, prales, a také jsou věčným zájmem pytláků. Samice orangutana se stará o svého potomka průměrně devět let a během této doby nemá další mláďata. To znamená, že pokud bude stále méně samic tohoto druhu, nejsou schopné svůj druh zachránit.
Koupeme se ve studené řece, což nám přijde po celém dni vhod, a odpočíváme na vyhřátých kamenech. Spaní máme připravené v přístřešcích z igelitu, jen pod dekou na karimatce. Ale se spánkem nespěcháme – chceme si tu noc v džungli (ok, na břehu řeky) užít.
A tak s Herim a Gregem hraju asi hodinu a půl hádanky z karet a sirek. Potom taky pozorujeme, jak Heri předvádí jednoduchá, ale velice zábavná kouzla. Bukit Lawang, jak už šlo nejspíš pochopit, je zdrojem marihuany, takže tu každý tráví čas s jointem v ruce. S takovým člověkem, jako je Heri, je pak x-násobná legrace, když se vás snaží zmanipulovat jednoduchými fígly.
 |
| gigantičtí mravenci |
Jdu spát kolem jedné hodiny a za zvuků vycházejících z pralesa vím, že usnu rychle. Na obloze svítí měsíc, hvězd je vidět pomálu. Tento večer si zahrnuju k jedněm z nejlepších večerů v Indonésii. Protože ale nemůžu usnout a moji dva kamarádi odešli někam pryč, s Herim si sedneme do stanu a další hodinu si povídáme o nevážných i vážných věcech. Překvapuje mě, jak dobře se s ním povídá, a že je vlastně docela inteligentní. Často první dojem klame.
7.8.
Probouzím se mnohem dříve než většina ostatních turistů (v kempu nás může být asi patnáct), a tak strávím asi hodinu popíjením čaje a lenošením na kameni. Řeka nemá moc vody a připomíná mi Šumavu. Takže jako doma – když se tedy člověk nezaměří na stromy a liány.
Po velice kreativní snídani, obědu (průvodci si tu rádi hrají s jídlem) a koupání v řece si balíme všechny své věci do igelitových pytlů a vydáváme se na raftech zpět do Bukit Lawang. No, na raftech… Jsou to obrovské pneumatiky svázané k sobě. Je vidět, že už mají něco za sebou. Ostatně, jinému “týmu” cestou jedna pneumatika praskla. Prostě takový malý raft bocor (ban bocor znamená defekt u motorky či auta).
Cesta trvá asi hodinu a místy je to vážně legrace. Po doplutí si ještě dáváme rychlou koupel v řece (všímám si obrovského, asi půlmetrového ještěra na břehu) a vracíme se na základnu, kde si jen rychle převlečeme mokré oblečení, vyrovnáme účty a i přes lehké protesty Rickyho a Heriho se vydáváme na terminál, abychom se dostali do Berastagi. Bukit Lawang je krásné klidné místo a kdybych nemusela, rozhodně odtud neodjíždím. Jenže tady plyne čas úplně jinak a Evropan by se tu za chvíli naprosto ztratil. Na druhou stranu není divu – hučící řeka, prales ze všech stran, v noci příjemné chladno…
 |
| oběd u řeky |
Na terminál se dostáváme celkem snadno stopem (nejdříve autem a poté na motorce s bočním vozíkem). Ani nás tu nechtějí ošidit, a tak za 25.000 Rp. (45 Kč) za pár minut vyjíždíme do Medanu. Tam musíme změnit autobus, což se nejprve zdá jako jednoduchý úkol, ale nakonec zjišťujeme, že druhý terminál se nachází na opačné straně města. Zkoušíme s Gregem stopovat, ale Sandra nám to kazí svými hloupými dotazy na místní (jakoby byla v Indonésii první den), kteří nám pak nechtějí dát pokoj a už se při takovém tlaku nedá zastavit žádné auto.
Nakonec bereme opelet a po padesáti minutách jízdy se tam konečně dostaneme. Hned nastupujeme do autobusu. Šíleného autobusu. Záclonky, koberec na stropě, modré diody, červené světlo… Cesta je taky šílená, spát se nedá, protože řidič klopí zatáčky neuvěřitelným způsobem. Kromě mě a Sandry jsou tu samí chlapi. Nikdo se spolu nebaví. No jednoduše dost zvláštní jízda.
Kolem desáté večer už jsme v Berastagi a vyčerpaní v polospánku hledáme první homestay, který se nabídne. Z původního plánu vstávat na východ slunce ustupujeme a jdeme hned spát.
Sibayak, malý stratovulkán vysoký 2 212 m. n. m. V současnosti patří k nejdostupnějším sopkám v Indonésii. Narozdíl od Sinabung není nebezpečný, protože jeho poslední erupce se odehrála v roce 1881.
8.8.
Po pořádném spánku se vydáváme na sopku Sibayak na vlastní pěst bez průvodce. Opeletem se necháváme dovést až k bráně Národního parku a platíme 4.000 Rp. (7 Kč) za vstup. Čekají nás asi dvě hodiny chůze. Problém je, že většina cesty je po asfaltu, což mě osobně vůbec neuspokojuje. Naštěstí je tu alespoň příjemné chladno. Jdeme docela pomalu, protože Sandra se necítí dobře. Ale posledních čtyřicet pět minut stoupáme lesem, takže je to víc zajímavé (no, dobře, jsou tu schody z betonových panelů) a pak se před námi rozprostře obrovský kráter plný sirných plynů. Po kamenech vystoupáme nahoru, ale docela dost tu fouká, a tak během pár minut jdeme zase dolů. V dálce je vidět kouřící Sinabung, na který jsem měla v plánu lézt, než jsem se dozvěděla, že je to momentálně kvůli jeho aktivitě zakázané. Mimochodem, asi čtyři hodiny před tím, než jsme vylezli na Sibayak, Sinabung vybuchl.
Sinabung je jeden z indonéských stratovulkánů a dosahuje výšky 2 460 m. n. m. V posledních letech je silně aktivní, v roce 2010 vybuchl poprvé po čtyři sta letech. Od té doby se zdá docela nebezpečný. V roce 2013 byla dokonce dvojí erupce a letos je na něj už několik měsíců zakázáno lézt. Očekávání se naplnilo a sopka opět vybuchla.
Na cestu zpátky si bereme opelet, protože trochu prší a už se nám po asfaltu nechce jít. Vystupujeme u pasar buah (ovocný trh), my s Gregem si dáváme grilovanou kukuřici a pak avokádový džus. Poté se jdeme podívat ještě na druhý trh a cestou kupujeme místní červené víno (anggur merah) za 50.000 Rp. (90 Kč) litr a Colu, protože dnešek je poslední den, kdy se s nimi uvidím.
Berastagi je velice příjemné městečko v kopcích, a tak večer prosedíme před pokojem a spokojeně popíjíme velice hnusné víno, které ale společně se zvuky cicaků (ještěrky) dělá skvělou atmosféru.
 |
| kráter sopky Sibayak a v pozadí aktivní Sinabung |
9.8.
Ráno se loučím s Gregem a Sandrou a hned po jejich odjezdu na danau Toba si půjčuju v Raymond Café motorku. Tato kavárna působí trochu pochybně. Jsou tu jen dva hosté – dreadatý pár bílých turistů. Mladý kluk za pokladnou je velice zmatený, za ním sedí snad stoletá babička Boba Marleyho s klasickou pestrobarevnou čapkou na hlavě a hlídá malé miminko, které se tváří, jakoby si před pár minutami samo zapálilo marihuanu. Velice zvláštní místo…
S motorkou se vydávám pryč z Berastagi, ale říkám si, že je to velice zvláštní město. Takové evropské. Chodníky, chladné klima, systém (není hloupě poskládané jako většina indonéských měst), mnoho kostelů, které nejsou přeplácané kachličkami nebo tónované do pastelových barev… Jen ta sopka v pozadí tu tuhle poevropštělou atmosféru trochu ruší.
Mou první zastávkou má být vodopád Sipiso-Piso na svazích u břehů jezera Toba. Ale cestou ještě odbočuju, protože chci vyjet na nejvyšší kopec v okolí a vše si prohlédnout z výšky. Malá asfaltka se během chvilky mění na lesní cestičku, a já místy přemýšlím, jestli vůbec s motorkou pokračovat dál. Ale proč ne! Po pěti kilometrech dorážím na vrchol. Stojím skoro ve stejné výšce jako den předtím na Sibayak, ale tentokrát jsem nemusela jít ani kousek pěšky. Jedná se asi o oblíbené místo na pikniky, protože na zemi se válí spousta odpadků. Ale výhledy jsou nádherné. Je vidět i Bukit na Toba, na který jsem lezla asi před týdnem. Pomyslně tak mávám sama sobě a cítím se fajn.
Vracím se zpět ke svému plánu a hledám vodopád. Prý spadá z výšky 120 metrů. Nacházím ho jednoduše, ale jsem trochu zklamaná, když vidím, že je to jen další obyek wisata se spoustou betonových dekorací a hromadou indonéských turistů. Vodopád je hezký a opravdu jsem asi nikdy neviděla žádný vyšší, ale škaredé kovové zábradlí a odpadky celý můj první dojem ničí.
Karo Batakové jsou obyvateli provincie Severní Sumatra. Zachovávají si svoji kulturu a dříve s nimi byl kontakt jen podél říčních toků. Misionáři sem začali jezdit až ve dvacátém století. Konverze k islámu byla základem všeho. Jakmile se náčelník vesnice stal muslimem, byl jmenován úředníkem sultánské administrativy (například dostal příděl benzínu). Zajímavý článek o tomto etniku (anglicky) je zde.
Cestou zpět do Berastagi míjím sady s pomeranči a zastavuju v malé tradiční vesničce Dokan (Karo Batakové). V Kabanjahe, prvním velkým městem jižně od Berastagi, se pak spontánně rozhoduju, že se pojedu podívat na soptící Sinabung. Z blízka působí opravdu trochu děsivě. Nad vrcholem se stáčí mraky a po jeho stranách jde kouř. Škoda, že není vidět lávu.
Do Berastagi přijíždím až pozdě odpoledne a rozhoduju se, že tu strávím ještě jednu noc. Původně jsem chtěla už rovnou do Medanu, ale jsem tak unavená, že se nechci tahat ještě někam a hledat znova nocleh. Jimmy, majitel homestay, se mě z ničeho nic ptá, jestli se s ním nechci projet k doktorovi, protože tam potřebuje. Zní to zvláštně, ale říkám si, že stejně nemám nic lepšího na práci.
Cestou se mě ale ptá, jestli jsem už někdy pila tuak a jestli ho chci zkusit. Dochází mi, že doktor byl jen záminka pro útěk před manželkou do hospody. A to doslova. Místní podnik by se dal nazvat spíš “pajzlem”. Je to malý dřevěný warung, chudě vybavený. Společně s osmnácti muži si připadám trochu nepatřičně. Ženy tam moc často nechodí. Dostáváme s Jimmym skleničky a velkou plastovou konvičku s vínem. Tuak je rozhodně lepší než arak (pálenka z rýže) a včerejší anggur merah, ale pořád je to prostě indonéský alkohol, a tak po dvou sklenkách říkám dost a nechci pít dál.
 |
| výhled na danau Toba |
Po hodině a půl už se cítím znuděná, ale Jimmy tu chce pravděpodobně zůstat celou noc. Odcházím se proto podívat na pasar sayur (trh se zeleninou), kde se všechno zboží prodává ve velkém množství – něco jako velkoobchod. Dělám pár fotek a vracím se za Jimmym. Ten si stále ještě vykládá. Potřebuju si odskočit, ale za hospodou se nachází jen díra ohraničená pláštěm, a tak mě majitel posílá k sobě domů, což je hned vedle.
Tuak je oblíbený alkoholický nápoj vyráběný z palmové mízy, droždí a cukru. Proces fermentace tu trvá tři až deset dní. Je sladko-trpký, jednoduchý na výrobu a levný. Pije se kromě Sumatry snad na všech indonéských ostrovech a také v části Malajsie.
Tam na mně hned zpoza kuchyně vykouknou tři holky (třináct, patnáct a dvacet dva let) a skoro nemůžou uvěřit, že je v jejich domě bule. Vracím se zpět do putyky, ale v tuto chvíli už mě to tam opravdu nebaví, a tak se vracím zpět k holkám. Jsou moc šťastné a nabízejí mi čaj a roti idul fitri (speciální sušenky pečené ku příležitosti konce ramadánu). Ta nejmladší mi stále sahá na vlasy, protože se jí moc líbí. A tak souhlasím, když mi nabídne, že mi je vyžehlí a učeše.
Po pár minutách už sedím na koberci a připadám si jako v nějakém salónu. Jedna mi češe vlasy, druhá lakuje nehty a třetí mi podává víc a víc sušenek. Je to skvělý zážitek a skoro mi je líto, když přichází Jimmy a říká mi, že už musíme jít.
Vypadám sice jako strašidlo, ale jsem naprosto spokojená a jdu brzy spát. Budík nastavuju na pátou ráno.
10.8.
Těsně před odchodem z homestayse budí dcera majitelky a nabízí mi, že mě zaveze na nádraží. Souhlasím a v půl šesté už mi pomáhá zastavit autobus. Cesta je šílená. Mačkám se na zadním sedadle se třemi muži, kteří neustále kouří a nechtějí otevřít okýnko, protože by byla zima. V autobuse navíc sedí někdo, kdo převáží durian, a tak mám pocit, že se buď pozvracím, nebo udusím.
Naštěstí po hodině a půl vystupuju v Medanu. Hurá, zpět v “úžasném” velkoměstě. Hned se na mě ale slétávají všichni ojekové a taxikáři. Tvrdí, že na letiště odtud nic nejede. Jsem unavená a už mi to pěkně leze krkem, ale nevěřím jim, a tak jdu radši pěšky. Pro jistotu (a pro tyto případy) jsem si totiž nechala asi čtyřhodinovou rezervu, a tak jsem v klidu.
 |
| kosmetický salón |
Ptám se v prvním warungu a majitel říká, že tu jezdí autobus jednou za půl hodiny přímo na letiště. A tak po nějaké chvíli čekání nasedám a platím 30.000 Rp. (54 Kč).
Letiště v Medanu je nové a moc hezké. Přijíždíme na něj asi po čtyřiceti minutách. Jsem ohromená. Jsou tu dokonce i koše na třídění odpadu. V hale potkávám holandský pár, který s námi šel na orangutany v Bukit Lawang. Občas je ta Indonésie opravdu malá. Musím tu počkat asi tři hodiny, ale utíká to docela rychle a oba lety prospím. V Bandungu mám naštěstí přestup jen s půlhodinovým čekáním.
V pět večer už vystupuju na Ngurah Rai a cítím se moc fajn a šťastná, že jsem tu Sumatru sama zvládla. A že jsem zase “doma”.
 |
| pohoda po treku pralesem |
 |
| okolí Bukit Lawang |
 |
| prodej durianu |
 |
| síra na Sibayak |
 |
| vrchol Sibayak |
 |
| Sibayak |
 |
| cesta na vrcholek u Toba |
 |
| jezero Toba |
 |
| vodopád Sipiso-Piso |
 |
| já, Jimmy a tuak |
 |
| salón krásy podruhé |
Prohlédněte si celé album ze Sumatry zde!
2 comments
Měli jste toho stejného průvodce, co Maťo (jak jsem vám dávala číslo v Denpasaru)?
Jo jo, to byl ten Heri. Perfektní to bylo! 🙂