Gunung Rinjani – poznatky z mé první třítisícovky 1/2

Noc před výstupem čtu v průvodci. Píšou v něm, že je trek docela náročný, pokud člověk nemá fyzičku. Mám trochu obavy, protože jsem v posledních pár letech pohybem téměř nedotčená. Na druhou stranu jsme si ale o něco dříve vyslechli jiné Čechy, kteří Gunung Rinjani vyšlápli a zvládli to i bez průvodce a nosičů, a to ještě v polovičním čase, než se uvádí jako potřebný. Musím ale uznat, že z nich fyzička přímo zářila. Raději knihu zavírám a jdu spát, ráno totiž vstáváme brzy.

Ráno je opravdu hrozné. Vstáváme v pět hodin, ale přitom k samotné základně dorazíme až o hodinu později, než ostatní, kteří se rozhodli Rinjani zdolat. Provází nás totiž samé komplikace. Nejdříve musíme počkat, až dorazí domluvený pick-up, kterým se necháme převést asi desítku kilometrů do startovní vesnice Sembalun Lawang. Naštěstí to netrvá příliš dlouho a my nakládáme všechny batohy, stany a potraviny. Po chvíli nasedáme na korbu i my a užíváme si skvělou půlhodinku s drncáním, máváním nadšených dětí, které míjíme, a pozorováním úchvatné lombocké krajiny. Idylku nám trochu zkazí auto, když píchneme pneumatiku. Je zvláštní, jak je těžké ji vyměnit. Říkám si, že kdyby k tomu těch pár Indonésanů pustilo naše kluky, už bychom dávno vyrazili. Jenže tohle je prostě Indonésie. Člověk se nesmí nechat vytočit “maličkostmi” a musí se přizpůsobit jejich stylu myšlení.

Skoro až nevěřím tomu, že už zase jedeme. Oprava trvala patnáct minut. V Sembalun Lawang jsme během chvilky. Musíme si tu koupit vstup do národního parku, ve kterém se Rinjani nachází. My už jej naštěstí máme zahrnutý v celkové ceně (spolu s průvodcem, nosiči a jídlem to bylo 1 250 000 Rp. – asi tři tisíce Kč). A tak vyrážíme. Na zádech každý neseme batoh s nejdůležitějšími věcmi, což je hlavně teplé oblečení a voda. Potraviny, stany a všechno ostatní nám nesou nosiči. Jejich práce je obdivuhodná. Zátěž se pohybuje mezi 25 a 30 kilogramy – většina z nich jde navíc pouze v žabkách a potkáváme i takové, kteří jsou úplně naboso. Zatímco já se začínám poprvé pořádně zadýchávat, oni mě předbíhají a kopec doslova vyskáčou. Naše skupina je sice malá – jen já, přítel a dva další Češi, dva nosiči a průvodce – a my si chválíme, jak je to tu krásné takhle o samotě, jenže když dorážíme do prvního tábora, zjišťujeme, že je to tu jako turistická dálnice.

V táboře máme asi hodinu na odpočinek. Mezitím nám naši nosiči vaří výbornou nudlouvou polévku. K tomu přidávají nakrájený ananas a teplý čaj. My sice váháme, jestli je vůbec taková dlouhá pauza vhodná, ale já na to namítám, že průvodce jistě nejlépe ví, co dělat. Výšlap se nám po této pauze zdá hrozně těžký, ale nohy se zase brzy prošlápnou.

Krajina kolem nás se začíná měnit. Krásná zelená prostranství v mírně kopcovitém terénu už mizí za našimi spocenými zády a nám nezbývá nic jiného, než začít stoupat do prudšího kopce. Naštěstí se zahřátí od sluníčka schováváme pod stromy, a tak se jde trochu lépe. Stoupání je stále prudší a prudší, ale dobré je, že našlapujeme na přírodní schody z kořenů. Začínáme být všichni unaveni, a tak každých patnáct minut děláme krátkou přestávku. Neustále doplňujeme tekutiny, což je zrovna pro mě docela těžké, protože nezvládám dodržovat pitný režim ani doma, natož tady.

Náš průvodce se často ohlíží, jestli jsme v pořádku. Podle něj jdeme hodně pomalu, ale z toho si nic neděláme, protože nejsme jediní. Cestou začínáme potkávat mnoho turistů, kteří už mají výstup za sebou a vracejí se do Sembalun Lawang. Jsou unavení a příšerně špinaví od prachu. Hrozíme se, co nás čeká. Postupně se dostáváme do výšky mraků. Je to ta nejkrásnější část dnešní cesty. Přes oblaka se derou sluneční paprsky a vytváří mezi stromy nádherné záběry jako stvořené pro foťáky. Jsme z toho tak uneseni, že se nám ani nechce jít dál. Jen se kocháme. Když však vystoupáme o pár desítek metrů výš, naše nadšení z krajiny se ještě zdvojnásobí, ba dokonce ztrojnásobí. Jen stojíme a pozorujeme, protože ten pohled je úžasný. Před námi se rozprostírá blankytně modrá obloha a pod ní bílá mraková peřina. Připadáme si jako v letadle. I když už jsem musela jít posledních pár minut opravdu z posledních sil, teď vím, že to za to stálo.

Moc nám tedy na náladě nepřidává, když vidíme samotný vrchol Rinjani, který se stane naším zítřejším cílem. Takhle z blízka to vypadá, že dnešní cesta byla procházka po pláži, ale teprve další den se pořádně zapotíme. Do tábora nám chybí už jen kousek, a tak lezeme ještě výš. Tento tábor je ve výšce 2 800 m. n. m. a čeká nás tam ještě jedno překvapení, jeden úžasný pohled. Naši nosiči už jsou dávno tu a stihli nám postavit stany i začít dělat večeři. Říkám si, že je to to nejluxusnější ubytování, ve kterém jsem kdy byla – budeme spát na okraji kráteru, který je v tuto denní dobu až po okraj zaplněný mraky. Navíc je to západní strana, takže před usínáním nás čeká pořádná dávka romantiky při zapadajícím slunci, které osvětluje hory.

Je škoda, že jsme všichni unavení a žádná romantika nás opravdu nezajímá. Po večeři se jen chvíli kocháme pohledem a asi v sedm hodin uleháme ke spánku. S přítelem si vzájemně slibujeme, že pokud jeden z nás bude potřebovat v noci na záchod, vzbudí toho druhého. Venku je totiž už černočerná tma a ze stanu to máme na okraj kráteru jen pár metrů. Není to zrovna nejbezpečnější místo pro náměsíčné. Mimochodem, on i ten “záchod” byl vlastně obrovským zážitkem, protože bylo obtížné najít místo, kam by neviděl žádný jiný turista, nebo se tam neproháněly nevyzpytatelné opice.

Pokračovat na druhou část článku. 

Sháníte průvodce na Rinjani? Podívejte se zde. 

Tento text jsem převedla z původního blogu. Byl psaný 22. října 2012 při mé druhé návštěvě Indonésie.