Nikolas 
30.7.
 |
| čajové plantáže |
Asi po hodině se přidávám ke svým britským přátelům, kteří jdou s vlastním průvodcem, protože už Echovo tempo nezvládám udýchat. Trochu se vztekám, když je patnáctiletý kluk v lepší kondici než já, ale aspoň mě to motivuje. Jsem nadšená, jak rychle se tu mění cesta, i když pro nás to není žádná výhra. Jsme unavení, protože sotva slezeme několik metrů kořenů, musíme je vystoupat znovu. Povrch je mokrý a musím se neustále přitahovat rukama o kořeny a větve, jinak bych spadla. Přemýšlím, že Kerinci je moje první hora, ze které mě bolí víc ruce než nohy.
Tak po dvou a půl hodinách šplhání dorážíme na místo zvané Shelter 2 (3 100 metrů) a začíná se ochlazovat. Přestože stále jdeme lesem, občas se nám naskýtají pěkné výhledy na strmý zelený svah a proplouvající mraky. Echo mi tvrdí, že za hodinu budeme v Shelter 3, kde přenocujeme, ale už mu nevěřím. Čeká nás sice už jen tři sta metrů převýšení, jenže v těchto podmínkách, kdy svah klouže, to není vůbec jednoduché. Tento kus cesty se dá těžko popsat. Tvoří jej kameny, bláto, kořeny.
 |
| jako Indiana Jones |
Ale opravdu, po hodině dorážíme na místo. Pod námi už kromě mraků není vidět téměř nic, ale zato vrchol hrdě stojí nad posledními keříky. Povrch z dálky vypadá docela dobře, připomíná mi gunung Agung, a tak se na samotný výstup začínám docela těšit. Když na sebe navleču všechno své oblečení, můj britský přítel George mi podává sklenku australského desetiletého port wine. Užívám si pohled na puncak, který zítra zdoláme, a jsem ráda, že jsem se mohla připojit k tak skvělým lidem (protože cestovat sama, to je opravdu někdy o nervy).
Kolem západu slunce, který není ale přes mraky téměř vidět, se začíná rapidně ochlazovat. A tak se schovávám do stanu a piju horký čaj od Echa. Také večeřím a v půl osmé se chystám do spacáku. Moji přátelé si krátí čas u táboráku a v údolí jsou samé ohňostroje (to je tím idul fitri – koncem ramadánu).
 |
| výhled do údolí |
31.7.
Echo mě budí po čtvrté ráno, ale já už jsem kvůli zimě dávno vzhůru. Dvoje kalhoty, tričko, svetr, košile, bunda, sarong, dvoje ponožky, rukavice a spacák nestačily. Hned po rychlé snídani, která zahrnuje sušenky a čaj, si na hlavu dávám čelovku a vyrážíme.
Prvních pár minut překračujeme keříky, ale poté už neroste vůbec nic. Echo se stále otáčí, jestli jsem v pořádku. Jsem. Až do okamžiku, kdy začíná znova pršet. Vítr a déšť není kombinace, kterou bych si takhle vysoko přála. Je mi zima. Terén je jiný, než jsem čekala. Je podobný tomu na Rinjani, ale tady jsou alespoň nějaké velké kameny, o které se dá zapřít noha. Jinak to docela podkluzuje. Moje nohavice jsou úplně mokré a přeju si, aby byl vrchol už blízko. Ale není. Když se dostáváme na hřeben (o kterém jsem byla přesvědčená, že je to vrchol), začíná se rozednívat. Slunce ale přes mraky vidět není a je pořád stejná zima. Předbíháme s Echem většinu turistů, jenže poslední část se velice špatně stoupá, a tak jdou všichni pomalu. Občas mám pocit, že mě ten vítr odfoukne. Po půl hodině už jsem naštěstí na vrcholu, ale nejsem ze svého výkonu vůbec šťastná. Zima je v tuto chvíli už hodně nepříjemná a vůbec necítím prsty a nos. Připadám si jako v Tatrách v lednu. Nechávám se vyfotit u cedule a s Echem, ale po pár minutách už utíkám (ano, téměř) dolů. Stejně není vůbec nic okolo vidět, protože je hodně zamračeno.
 |
| výhled ze stanu |
Do tábora dorážíme přesně o tři hodiny později od našeho odchodu. Echo mi vaří horký čaj a já se ještě na chvíli zamotávám do spacáku. Většinou na horách vyleze slunce a výrazně se oteplí, ale tady se mraky drží v celém údolí, a tak ani v osm ráno nejsou “oči dne” vidět.
Kolem desáté hodiny mě Echo posílá na cestu a sám se pouští do balení věcí. Vždycky mi zatím cesta dolů vyhovovala víc, ale tentokrát bych raději nikam nešla. Všechno klouže víc než včera a často zůstávám viset jen za ruce. Poslední (dnes první) část o tři sta metrech převýšení jdeme stejně rychle jako nahoru. George říká, že pro něj je Kerinci těžší než Rinjani. Já to úplně jasně říct nemůžu. Možná, kdyby bylo dobré počasí, Rinjani by mi dala zabrat víc – hlavně vrchol. Ale Kerinci se nachází v oblasti deštných pralesů, a tak se není čemu divit, že je terén mnohem horší.
V půlce cesty opouštím své přátele a s Echem dolů téměř utíkáme. Připadám si občas jako Tarzan, když se chytám střídavě levou a pravou rukou za liány. Na jednom místě se zastavujeme a pozorujeme gibony.
Ke vstupu do parku dorážíme po třech hodinách a pár minutách (bez zastávky). Jsem vyřízená a šťastná. A přemýšlím, kam se vydám příště.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…