Bydlení v Indonésii: Tradiční dům na ostrově Sumba

Ostrov Sumba je domovem pro etnikum Marapu a většina jeho obyvatel žije pod hranicí chudoby. Důvodem je krátké období dešťů, kvůli kterému není možné vypěstovat dostatek rýže či mít stále čistou vodu. Lidé se živí zejména chovem koní, který postupně nahrazoval chov hovězího dobytka a dnes je v tomto ohledu tato oblast velice významná. Náboženství Marapu, které doslova znamená „předkové“, je archaický systém víry založený především na uctívání duchů předků a komunikaci s nimi. Je to animistická víra, která je zde stále ještě živá. I když většina obyvatel tohoto ostrova vyznává křesťanství, animistické představy z jejich podvědomí nikdy nevymizely.

Lidé věří v dočasný pozemský život, po kterém následuje věčnost ve světě duchů, nebo také nebe, Prai Marapu. Od této víry se odvíjí i jejich architektura. Vesnice byly často stavěné na kopcích, protože duchové předků sídlí ve výškách, a byly ohraničeny kamennou nebo rostlinnou zdí, která je chránila před zvířaty i nepřátelskými kmeny. Každý dům je určen jen pro jednu rodinu, a tak se vesnice skládá z deseti až patnácti takových příbytků.  Uprostřed vesnice bývá umístěn také dům, ve kterém přebývají duchové. Je menší než ostatní. Kolem domů se nacházejí rodové hrobky (megalitická kultura) a jsou stavěny z pevného kamene ve tvaru obdélníku, který leží na čtyřech kůlech jen pár desítek centimetrů nad zemí.

Asi nejcharakterističtějším prvkem je střecha s vysokým štítem, v němž se nachází podkroví, kam se ukládají potraviny, cennosti a dědictví. Ale tento prostor má taky náboženský význam – celý dům zobrazuje mikrokosmos (což je něco, co najdeme i v jiných kulturách v Indonésii). Dům má čtvercový tvar a vedou do něj dva vchody z stejné strany. Levý je pro bapak(otec) a pravý pro ibu (matka). Kdokoli chce vejít dovnitř, může projít jen těmi levými, protože pravé slouží jen pro východ a jsou k dispozici matce, která je potřebuje pro nošení jídla (vedou přes kuchyň).

Uprostřed domu se nacházejí čtyři pilíře (walu toku), které kopírují světové strany a jsou značeny jako „zbožnost“, „manželství“, „prosperita“ a „život a smrt“. Ale také symbolizují rodinu –  otce, matku, syna a dceru. Mezi nimi se nachází střed domu, který je velice důležitý. Je v něm ohniště a nad ním místo pro skladování potravin, jak už jsem psala výše.

Z přední strany, kde jsou vchodové dveře, je vyvýšená veranda. Do domu se z ní vstupuje po schůdkách, nebo buvolích rozích, které zdobí celou tuto stěnu. Čím více rohů, tím váženější rodina. Pokud přijdete na návštěvu, musíte na verandu vejít zepředu. Není slušné na ni vylézt z boku. To si může dovolit jen člen rodiny nebo dobrý známý.

Logicky lidé využívali stavební materiály, které jsou lehce dostupné, a tak je to zejména dřevo, bambus a sušené palmové listy, které symbolizují lidské vlasy z hlav ťatých během loveckých nájezdů. Ty jsou používány jako střešní krytina. Nebo spíše byly. V dnešní době se často objevují plechové střechy, protože je to mnohem levnější volba, ale za to ne moc praktická. Díky rozpálenému plechu je v domě větší teplo. Pro stavbu se při tradičním způsobu stavby nepoužívají hřebíky ani jiné inovace. Když stavba zchátrá, celá se přestaví znovu, ale na původním místě. Jediná část, která se nemění, jsou ony dřevěné pilíře. Ty zůstávají, dokud se nezačnou rozpadat.

Dům se skládá z jednoduchých částí, které od sebe nejsou odděleny pevnou zdí. Někdy se zde nachází jeden malý pokojíček pro novomanžele, který zaručuje alespoň částečné soukromí. Lidé spí společně v jedné části domu. Záchod je většinou venku, častou také společný pro celou vesnici, nebo alespoň její část. V kampungu (tradiční vesnice), který jsem navštívila já, byly tyto záchody dva na asi dvanáct domů.

Sakrální domy (ty, které jsou určené pro duchy předků) jsou pevně střežené a není možné je fotit, nebo do nich bez dovolení chodit. Pokud člověk tato pravidla poruší, začne prý bláznit. Naštěstí je možné hříšníka vyléčit. Rato (náčelník) vesnice mi popisoval, že vše se dá řešit kuřetem – zabije se a poté se čte z jeho srdce. Při obřadu se používá spirituální jazyk a hříšníka se tak dá očistit od všech jeho prohřešků. Stejně tak se dá číst i budoucnost.

Tyto domy jsou opravdu nádherné. Není v nich elektřina ani voda, ale jsem ráda, že se dají najít ještě takováto místa, která nejsou jen obyčejným skanzenem. Člověk si tam při návštěvě připadá jako naprostý „cizinec“,  a i když se snaží pochopit podstatu věci sebevíc, stejně odchází z pocitem, že lidé mají ke svým domům úplně odlišný vztah než my v západní civilizaci, a že bychom se od nich možná mohli i něco učit. Protože pro lidi Marapu není dům jen místo, kde složit hlavu na noc, ale tyto stavby je provázejí celým jejich běžným, kulturním i spirituálním životem.