Nikolas Bogorská továrna na gongy není dnes turisty nijak zvlášť navštěvovaná. Svou slávu si zažila v devadesátých letech, kdy sem jezdily stovky turistů a majitel se pyšnil tím, že zvládne vyrobit i dvě sady gamelanu denně. Čím je ale toto místo tak unikátní, že si zasloužilo pozornost naší bývalé první dámy, Livie Klausové?
Naše bývalá první dáma není jedinou známou osobností, která toto místo navštívila. Kromě mnoha indonéských politiků a ministrů se sem zastavila i manželka jednoho bývalého francouzského ministra a podle slov majitele i několik umělců z Indonésie i zahraničí. Tato továrna je totiž pravděpodobně nejstarší (a dosud fungující) továrnou na gongy v Indonésii a pravděpodobně také jedinou na celé západní Jávě. Zatímco dříve tam byli na zájem turistů zvyklí, ona sláva už opadla a dnes je docela obtížné se na místo dostat. Továrna se sice nachází kousek od centra města, ale pracovní doba není stálá.
Majitel tvrdí, že jednou za čas přijde větší objednávka, a to se pak pracuje nepřetržitě několik dní či týdnů, ale pak jsou také chvíle, kdy není práce tolik a bývá otevřeno jen pár hodin denně. Když jsem se tam vyjela podívat poprvé, bylo zavřeno kvůli páteční modlitbě. Podruhé zase v neděli kvůli tomu, že někteří zaměstnanci šli do kostela.
“Nejsou tu zaměstnaní jen muslimové, a tak chci, aby měli všichni stejná práva,” vysvětlil mi majitel, když jsem přijela potřetí a konečně bylo otevřeno.
“Chceš si koupit gong?” zeptal se mě vzápětí. Odpověděla jsem, že nechci, že bych jen chtěla o továrně napsat článek. Vypadal zklamaně, ale pak se usmál a ukázal mi cestu dovnitř. “Článků není nikdy dost. Chtěli bychom, aby sem zase začalo jezdit více turistů. Třeba si pak někdo z nich nějaký gong nebo gamelan koupí.”
Pabrik gong Pancasan se nachází na ulici Jl. Pancasan 17 ve městě Bogor, přibližně hodinu cesty z Jakarty. Údajně už funguje tři sta let a řemeslo se předává z otce na syna. Vystřídalo se tu už sedm generací. Na objednávku se tu vyrábí jednotlivé gongy, ale také celé sady gamelanu, což je tradiční indonéský orchestr, více si o něm můžete přečíst zde.
V současnosti tu pracuje méně než dvacet mužů. Majitel dbá na to, aby každý z nich pracoval precizně. Bohužel se mu však nedaří najít nikoho mladšího, nejlépe teprve po škole, kdo by měl zájem v továrně pracovat a byl opravdu šikovný.
“Dřív se tohle řemeslo učilo doma, jako u nás – dovednosti se předávaly z otce a syna. Dnes už to tak není. A když mám někoho zaučovat, vložím do něj spoustu energie a nakonec zjistím, že se na tuto práci nehodí, že není vůbec šikovný, a nebo že není do gongů správně zapálený. Asi toho chci moc, ale vždy jsem si zakládal na tom, aby byly naše výrobky té nejlepší kvality.”
Jenže původní zaměstnanci stárnou a toto povolání je fyzicky náročné – je potřeba síla nejen při samotné výrobě, ale i při manipulací s gongy. Ty jsou vyráběny ze směsice mědi a cínu. Když se materiál roztaví, nalije se do odpovídající hliněné formy. Až je hotovo, přijde na řadu frézování a čištění, aby byl gong hladký a čistý. Nakonec se naleští. Takový gong může stát i sedm tisíc korun, ale záleží na velikosti, hmotnosti a mnoha dalších faktorech. A to je jen jedna část z celé gamelanové soupravy.
Tyto gongy se dostávají do celého souostroví. Gamelan je indonéským kulturním dědictvím a je o něj zájem. Majitel tvrdí, že si touto prací vydělá slušné peníze. Mají prý ale také podporu od státu, protože takové továrny je potřeba držet při životě, protože kulturní dědictví má nevyčíslitelnou hodnotu.
Ačkoli toto místo nespadá mezi turistické must-see místa, pokud jste milovníky hudby a budete se pohybovat v Jakartě, určitě se do této malé továrny zajeďte podívat. Majitel funguje také na telefonním čísle +62 857 1888 8700 a ochotně stráví čas s každým, kdo má zájem se o jeho řemesle dozvědět více.
Navíc, když řeknete, že jste z České republiky, majitel hned zaloví ve svých památných albech a hrdě ukáže na snímek, kde Livia Klausová zkouší hrát na jeden z gongů. Když jsem mu řekla, že už máme nového prezidenta, zatvářil se sklesle a prohlásil: “Kdy má ten nový prezident v plánu přijet do Jakarty?”
Přišlo mi vtipné, že o české návštěvě dozvěděla až na místě, protože jsem v onom roce 2012 byla na stáži právě na naší ambasádě v Jakartě a asistovala u příprav státní návštěvy (pokud jste nečetli, můžete tento můj zážitek najít v tomto PéDéeFku). V té době jsem o továrně neměla ani tušení.
P.S. Mrzí mě, že nemám žádné dobré foto. V té době jsem sice fotila na zrcadlovku, ale o všechny fotky z tohoto období jsem přišla. Mám jen pár z mobilu. No, o důvod víc, proč se za gongy vydat znovu. 🙂
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…