O výuce na Udayaně

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Nastal červen a my jsme se prošli poslední den do školy, odseděli si tam nudné hodiny a s úsměvem na rtech na motorkách odjeli zpět domů s pocitem, že konečně je po všem. Obyčejně bych nebyla tak zlá, ale tady je to potřeba. Dnes přináším článek o tom, jak špatná byla kvalita výuky na Udayaně. Třeba to pomůže budoucím studentům, kteří zatím neví, na kterou univerzitu se přihlásit.

První ze všeho je možná na místě napsat, že zase tolik nelituju špatné kvality výuky, protože jsme alespoň měli možnost hodně cestovat a nemuseli se stresovat povinnostmi. Opravdu tento rok beru jako jedny velké prázdniny, které mi z části platila univerzita. I když jsem původně neplánovala jet na Bali (hlásila jsem se na Sulawesi), odjížděla jsem sem s pocitem, že když už nedostanu to, co jsem chtěla, alespoň se naučím pořádně indonésky. Jenže paradoxně bych se možná naučila víc i v tom Makassaru nebo Manadu.

Prvních pár měsíců jsem se trápila tím, že přijedu zpátky do Čech a všechno, co jsem doposud uměla, zapomenu. Ale po nějaké době jsem prostě přepnula na tento prázdninový režim a všechno hodila za hlavu. Když se teď budu vracet zpět, budu mít kvůli tomu spoustu učení, protože studentky, které pokračovaly třeťák, jsou teď už mnohem, mnohem dál. Dokážou překládat složité texty a poezii, zatímco já se zasekla na jednoduché hovorové verzi tohoto jazyka. Určitě doporučuju všem, kteří sem pojedou, aby studium nepodceňovali, pokud nechtějí domů odjet po roce s pocitem, že to tu spíš prolenošili.

Pokud chce někdo kvalitní univerzitu, měl by se hlásit do Yogjakarty na Gajah Mada, nebo do Jakarty na UGM. Dobrá je také škola v Surabayi a docela i v Semarangu, co jsem tak slyšela. Ani Bandung prý nebyl úplně špatný. Bali je sice sen každého, ale na úkor výuky. A tak to už záleží na prioritách.

Naše závěrečné testy byly paradoxně docela těžké, vůbec to neodpovídalo úrovni výuky. Ale všechno jsme zvládli docela lehce, protože jsme mohli používat slovník a internet. Na závěrečnou ceremonii, která se konala v nejdůležitějším balijském chrámu Besakih, jsme s Gregem nejeli a radši cestovali na Nusa Penidu. Nakonec to ničemu nevadilo. Certifikát jsme si vyzvedli ve škole.

Tímto článkem bych jen chtěla říct, že je potřeba nad přihláškou trochu přemýšlet. Jasně, můžu jít studovat třeba hudbu, a to pak mám jistotu, že tu opravdu nebudu nic dělat. Na takových univerzitách není většinou ani hlídaná docházka, a tak je to nejlepší volba pro ty, kteří chtějí cestovat a mít zároveň i stipendium. Pokud ale chci studovat jazyk, měla bych přemýšlet nad tím, jestli se opravdu chci něco naučit, nebo ne. Myslím, že jet na univerzitu jako je moje Udayana, je trochu beze smyslu – člověk na cestování nemá zase tolik času, Bali je docela drahé a nic se nenaučí.

Ale i tak jsem za to všechno moc ráda. Byl to skvělý rok a všechno mi bude chybět. I ta škola. Mám spoustu vzpomínek, když jsme všichni společně (naše malá východoevropská rodinka) seděli na hodině a nudili se. Když jsem ze začátku radila ostatním, jak utvořit správně větu. Když jsem Gregovi v druhém semestru spala na rameni o přestávce. Když jsme si všichni psali zprávy přes Facebook a plánovali cestování. Když jsme tu prostě všichni spolu byli.