Malá cesta bez plánu po západním Timoru

818

Na první část článku se můžete vrátit kliknutím zde.

Den čtvrtý – krokodýl

Zaručeně nejlepší den z celé cesty po Timoru! Ráno jsem vstala na východ slunce a šla se projít k nedaleké skále na pláži. Ten pohled, ale hlavně i ta energie, to bylo něco neskutečného! Na moře začali vyjíždět rybáři a na pláži se objevovali první sběrači kamenů.

Pláž v Kolbanu je unikátní právě tím, že je kamenitá a všude jsou vidět připravené hromady na odvoz. Lidé tu tyto kameny sbírají, třídí podle barvy a velikosti a ty se pak prodávají dál. Na Bali je spousta hotýlků s cestičkami vysázenými právě těmito kamínky.

Tady se jeden velký pytel prodává za 10.000 IDR (asi 15 Kč), v Kupangu se prodávají dál za dvojnásobek a na Bali se pak dá sehnat malý sáček za 25.000 IDR. To jsou ty nejlevnější bílé. Šedé jsou dražší a největší hodnotu mají růžové, kterých tolik není.

Když se rozednělo, vrátila jsem se pomalu zpátky a cestou jsem míjela děti v uniformách mířící do školy. Na policejní stanici byl ještě klid a všichni, včetně mé spolucestující, ještě spali, tak jsem si taky ještě na chvilku lehla a využila toho, že se se mnou hned každý nechce bavit.

Polovinu dne jsme s Ivetou tak nějak proflákaly. Nevěděly jsme, co bude. Měly jsme v plánu vyjet po poledni směrem Kupang, ale musely jsme počkat, až přijede na stanici policejní náčelník, který nám tu včera dovolil přespat.

Když dorazil, hezky se s námi přivítal a neuvěřitelně na nás zapůsobil. Takové vystupování se v Indonésii jen tak nevidí. Nejen, že byl extrémně zdvořilý, ale vlídný, usměvavý, mluvil pomalu a rozvážně. Vyzařovala z něj neuskutečná autorita. Říkala jsem si, že se s ním jen chvíli pobavíme a vyjedeme.

Jenže slovo dalo slovo a najednou uběhla hodina jako nic. Bylo poledne a nám už se nikam nechtělo. Iveta mi říká: “Zkus mu říct, že tu chceme spát ještě jednu noc.” Jenže mě to přišlo hloupé takhle přímo, a tak jsem jí odpověděla, ať vydrží tak dvacet minut, že to nějak vyjednám.

 A mezitím jsem se rozhodla zkusit ještě něco:

“Já jsem tak smutná, že jsem tu neviděla žádného krokodýla,” říkám náčelníkovi. “Je jich tady prý tolik a já na ně mám prostě smůlu.”

“Vážně? Vy jste ještě nikdy neviděly krokodýla?” Podivil se náčelník.

“Opravdu ne,” povzdechla jsem si.  Šup a už to bylo.

Zvedl telefon a zavolal někomu z nedaleké vesnice. “Ahoj. Máte tam ještě toho krokodýla?”

Zpětně se tomu musím smát. Pro mě se z toho vyklubal nejlepší zážitek z celé cesty po Timoru a jsem ráda, že už jsem se naučila, jak si s místními mluvit, aby byla cesta ještě zajímavější.

Náčelník vysvětlil, že nedaleko od Kolbana žije krokodýl ve vesnici. Místní tu totiž věří, že krokodýl je jejich prapředek, takže se mu nesmí ubližovat a ani ho obtěžovat. Prý je v té vesnici už spoustu let a občas zmizí do moře, pak se zase vrátí. Nikdy nikomu nic neudělal.

A tak jsme se tam vydali. My dvě autem se dvěma policajty a náčelník na motorce. Cesta vedla přes kopce a serpentiny až do malé vesnice uzavřené bránou, aby lidem neutíkal na cestu dobytek. Když jsme se dostali dovnitř, pokračovali jsme po kamenité cestě mezi poli a stromy, až jsme dorazili k pláži.

Byla tu spousta místních – zase přebírali kameny. Děti se nás neskutečně bály (ale takový strach v očích jsem zatím snad nikde neviděla). Na tomhle místě opravdu ještě nikdy žádný běloch nebyl. A ani v okolí.

Místní nás dovedli k okraji pláže asi sto metrů od zaparkovaného auta. Za keři, v malé bažině, poklidně odpočíval minimálně třímetrový krokodýl. Nedovolili nám přiblížit se k němu na míň než čtyři metry a upřímně bych asi ani nechtěla. Ale bylo fascinující sledovat ty lidi, jak jsou v klidu. Prostě na sebe byli s tím ohromným zvířetem už zvyklí.

Iveta se mě zeptala, jestli teda odjíždíme až další den. Já odpověděla, že ano, ale že to ještě musím “oznámit” náčelníkovi. A moje taktika pokračovala. Zeptala jsem se náčelníka: “Jezdí v noci náklaďáky?”

“Moc ne, uvidíme.”

Udělala jsem smutné oči: “Co když ne?”

“Co tím myslíte?”

“No,” usmála jsem se, “vy jste mi do telefonu včera říkal, že tu můžeme spát jen jednu noc. Tak abychom s Ivetou věděly, jestli si večer ustlat na pláži, nebo mermomocí hledat dopravu do Kupangu.”

Miluju, jak místní rádi vtipkují a dokážou se rychle do takového stylu konverzace přidat. Náčelník mi dal ruku na rameno: “Copak vypadám, že bych vás nechal na pláži?”

A bylo jasno. Prodloužila jsem nám pobyt ještě o jednu noc. 😀 Jeden z policajtů se navíc měl další den vracet do Kupangu, a už první noc nám nabízel, ať jedeme s ním. Vyřešeno.

Děti na pláži se opravdu hrozně bály, jedna malá holčička se schovávala a chlapeček dokonce plakal. Byl to takový ten opravdový cestovatelský kýč – nádherná pláž, tyrkysové moře, první kontakt s cizinci, nebezpečné zvíře. Paráda. Pokud sem přijedu znova, určitě s nimi chci strávit aspoň několik dní.

Po návratu jsme strávily zbytek odpoledne s náčelníkem. Svým vyprávěním upoutal, ale zároveň bylo vidět, jaký má respekt u místních. Kdokoli přišel na stanici něco řešit, nezapomněl se s ním přivítat tradičně přitisknutím jeho hřbetu ruky k čelu jako vyjádření úcty.

Večer jsme společně pojedli, poslaly jsme dětem do oné vesničky nějaké dárky a pak jsme strávili čas popíjením slivovice a místního alkoholu.

Den pátý – cesta do Kupangu

Rána na malé policejní stanici stanici v Kolbanu, daleko od velkého města a od turistického ruchu, jsou prostě úžasná. Z jedné strany se bouří moře a tu druhou pokrývají vysoké zalesněné kopce plné lontarových a kokosových palem.

Dopoledne jsme strávily nicneděláním a povídáním s našimi novými kamarády. Kolem poledne jsme vyrazili na cestu zpět do Kupangu. S Ewem, který dostal dovolenou, protože jeho manželka žijící v Kupangu měla každým dnem porodit. Kromě něj s námi v autě seděl ještě jeden policista a jejich kamarád. Všichni se s námi loučili, jako bychom se znali roky.

Auto mělo trochu problémy s přehříváním motoru, a tak jsme museli často zastavovat, ale cesta utíkala rychle a pohodově.

V Soe, po dvou hodinách jízdy jsme vysadili druhého policistu a pokračovali dál přes kopce směrem na západ. Kluci byli moc ochotní. Zastavili jsme se na kokosovou vodu a taky v jakémsi podivném parku, který dřív asi býval chloubou města. Před vjezdem stála stará cedule s nápisem TURISTICKÝ OBJEKT, ale neudržovaný trávník a rozbité přístřešky naznačovaly, že se o tohle místo už dlouho nikdo nestará.

Každopádně tu byl v kleci menší krokodýl a kluci nám chtěli návštěvou udělat radost. No, tohle by se nemohlo včerejšímu zážitku vyrovnat ani omylem, ale potěšilo nás, jak se nám snažili udělat radost.

Kolem páté odpoledne jsme dorazili do Kupangu. Iveta si šla odpočinout a počkat na její kamarádku Janu, která se k nám měla na několik dní přidat. Já jsem pokračovala s Ewem a jeho kamarádem k němu domů, abych předala nějaké dárky jeho dětem, a abych se potkala s jeho manželkou. Ewa má tři syny. Teď by si prý konečně přál holčičku.

Děti byly za dárky moc vděčné a po pár minutách z nich opadl stud, takže jsme si spolu mohli i hrát. Na večeři jsme zajeli s Ewem, jeho manželkou a jeho kamarádem a nejmladším synem na noční trh na pláži ve městě.

Prodává se tu pečená kukuřice s chilli omáčkou s octem (tady na Timoru se ocet používá často, což mi vyhovuje). Koupili jsme si taky grilovaný banán se sýrem a čokoládou. Moc velká dobrota!

Když jsem jim vyprávěla historku o krokodýlu v Kolbanu, Ewova manželka mi ustaraně vysvětlila, že i tady na městské pláži je jich hodně a že občas dochází k útokům. O tom jsem se přesvědčila o chvíli později, kdy nějaká paní od stánku křičela na nějaké puberťáky fotící se přímo na pláži, aby od tam raději hned zmizeli.

Po návratu na hotel jsme si sbalily batohy a připravily se na zítřejší odlet na ostrov Alor, který jsme chtěly s Ivetou trochu protestovat a Jana se plánovala pár dní potápět.

Den šestý – letí nebo neletí?

Ráno jsme vstaly brzy a vydaly se pěšky dva kilometry na letiště. Byla jsem zmatená, když jsem náš let neviděla na informační tabuli. Dovnitř nás pustili i po kontrole letenek, ale když jsem se zeptala na check in, úsměv mě přešel.

“Posadíme se,” řekla jsem holkám a ty hned měly jasno: “Neletí to?”

Neletělo. Letecká společnost TransNusa zrušila linku Kupang – Alor před dvěma měsíci, ale nějak nám to zapomněla dát vědět. Sváděli to na špatný email, špatné telefonní číslo… ale prostě to byla jejich chyba.

Peníze nám sice vrátili hned, ale aby se Jana mohla potápět, potřebovaly jsme se dostat na Alor jestě ten den. Bohužel všechny lety byly plné. Janu si dala na čekací listinu společnost Lion Air a my jsme musely čekat až do poledne na letišti, jestli se pro ni nějaké místo uvolní. Mezitím jsme začaly přemýšlet nad další alternativou. Měly jsme čas až do 23. července, kdy jsme měly odlétat z Kupangu na ostrov Sumba. Přesun trajektem na Alor by trval celý den a navíc ani tento den nic nejelo. Na blízkém ostrově Rote se Jana potápět nemohla (tam je to spíš vhodné pro surfing).

A tak, když jí přišli říct, že se místo neuvolnilo, rozhodla se potápět se jeden den tady v Kupangu. Bylo vtipné, že jsme se na letišti potkaly s naším známým bule z Anglie, kterého jsme viděly ve vesnici Boti. Uletěl mu let do Bangkoku. To jsme na tom ještě tedy nebyly tak hrozně.

Ačkoli nás moc mrzelo, že se na ten nádherný Alor nedostaneme, rozhodly jsme se, že si přebookujeme letenku na Sumbu a odletíme tam dřív, protože tady v Kupangu už nám moc možností nezbývalo.

Na tuto noc jsme se ubytovaly v malém homestay u pláže kousek od centra města. Majitel, cizinec, prý “nechal zapsat Alor do Lonely Planet”. Sice nám dal dobrou cenu za pokoj, ale byl hrozně zvláštní a o všechno kolem nás se až moc zajímal – dokonce i víc, než jak se obvykle vyptávají místní.

Celé odpoledne jsem strávila hledáním motorky, kterou bychom si mohly s Ivetou půjčit další den, až se bude Jana potápět. Chtěly jsme vyjet do hor. Jenže nikde nebyla žádná k dispozici. Snažil se nám pomoci i náčelník z policejní stanice v Kolbanu a pár dalších známých, ale bohužel… a tak jsme šly spát s tím, že to prostě necháme otevřené a uvidíme zítra.

Den sedmý – kupangské předměstí

Brzy ráno mě probudila SMS od jedné místní paní, která pro nás měla motorku, ale bohužel jsme se nakonec nedomluvily. Jana se ráno vyjela potápět a my se kolem poledne se přesunuly do původního hotýlku u letiště.

Abychom celý den nepromarnily, zašly jsme se projít po okolí. Po obědě ve warungu se Iveta vrátila na hotel odpočívat a já pokračovala dál do uliček, protože jsem si chtěla užít poslední chvíle na ostrově a nasát atmosféru tohoto vyprahlého přístavního města.

Šla jsem pěšky asi čtyři kilometry. Nejdřív jsem procházela po rušném trhu, pak klidným kampungem s maličkými uličkami a jednoduchými dřevěnými domy a kolem starého kostela, až jsem se dostala na pustou asfaltku uprostřed ničeho. Kolem se páslo pár koz a občas projela nějaká motorka. Lidé jsou na Timoru opravdu neuvěřitelně milí. Nikdo turistu neobtěžuje.

Dostala jsem se až ke starému památníku připomínajícímu japonskou okupaci. Bohužel se o něj nikdo nestará, a tak chátrá. Lidé zapomínají. O kousek dál je jeskyně, které se říká taky japonská, jelikož se tu prý během druhé světové války Japonci ukrývali. Bohužel je to dnes spíš skládka, než turistické místo.

Procházela jsem taky kolem soukromé školy, kde na mě děti pokřikovaly pěknou angličtinou. Nakonec jsem zastavila u dvou starých pánů a jedné paní, kteří mě k sobě hezky zvali. Poseděla jsem s nimi před obchůdkem, od jednoho si koupila výborný rujak a strávila tam asi hodinu. Jeden z pánů se prý narodil právě během japonské okupace (před koncem války) a při nepokojích před osamostatněním Východního Timoru sloužil jako voják na současných hranicích. Vyprávěl mi, jak ti pro ně bylo náročné, ale jak na tuto dobu vzpomíná rád, protože tím získal cennou životní zkušenost.

Pak mi domluvili odvoz do hotelu za pár tisíc a zbytek dne jsme já i moje spolucestující strávily v klidu a připravovaly se na zítřejší odlet na Sumbu.