Víkend na Lomboku 2/2

103

Když jsem byla na Lomboku poprvé, moc se mi tam líbilo a věděla jsem, že se tam chci ještě někdy vrátit. Ale teď, když jsem ho navštívila podruhé, mám pocit, že je to snad ten nejúžasnější ostrov v celé Indonésii. Najdete tam snad všechno – od hor po teplé moře, vodopády i vyschlá koryta řek až po rýžová políčka. Takže zatímco jsme v sobotu projeli jižní část ostrova, vyřádili se ve vlnách a užili si mírných kopečků s výhledem na moře, v neděli jsme se pomalu přesunuli do úplně jiného terénu.

Z Kuty jsme vyjeli hned ráno, protože nás čekala opravdu dlouhá cesta až na sever ostrova. Když jsme místním řekli, že jedeme až do Senaru, kroutili hlavou. Asi je to pro ně nepředstavitelná vzdálenost. 🙂 Tentokrát už řídila Lucka, a tak jsem se jen vezla a kochala se krajinou, kterou jsem nemohla ani fotit, protože se mi vybila baterka ve foťáku. No, tentokrát už byla silnice lepší, a tak jsme se do vnitrozemí dostali poměrně brzo.

Jakmile jsme vjeli do hor, rapidně se ochladilo a začalo poprchat. Vytáhla jsem šusťákovou bundu, protože jsem na toto počasí byla připravená, ale je pravda, že třeba Bobo nebyl (nenapadlo ho, že by někde v Indonésii mohlo být chladno), a tak mi ho bylo docela líto, když se klepal kosou ve dvou tisících metrech nad mořem. Problém byl, že naše skútry nemají silný motor, a tak nás do prudkých kopců ani jedna z nich nedokázala vyvést dva. Takže tato část cesty byla opravdu zdlouhavá, protože jsme na sebe museli vždycky čekat. Nakonec jsme to vzdali a do posledních pár zatáček jsem se nechala vyvést na motorce nějakého Indonésana.

Ale stálo to za to. Na samotném vrcholku (2 300 m.n.m.) byla vyhlídka a občerstvení. Nebylo sice nic vidět, protože jsme se nacházeli v úrovni mraků, ale i tak to byl skvělý pocit, že už tu nejhorší část máme za sebou a teď už bude naše cesta směřovat jen dolů. Samozřejmě se tu s námi vyfotilo zase několik Indonésanů, kteří z nás byli hrozně unesení. Před objektivem se museli vystřídat všichni, takže si člověk potom už připadá jako nějaká cvičená opička.

Cestou dolů byl nádherný výhled na hory. Nejvyšší bod na Lomboku dosahuje do výšky 3 726 m.n.m., takže na severu se cítíte jako někde úplně jinde, než na malém tropickém ostrově. Když jsme projížděli kolem rýžových políček, vzpomněla jsem si, že jsme tu loni zastavovali a šli se do polí projít. Tak jsme to taky udělali. Kromě rýže tu pěstují i spoustu druhů zeleniny i ovoce. Tady mě přepadl hrozně zvláštní pocit. Nikdy by mě nenapadlo, že budu stát o rok později na stejném místě, navíc když je to kdesi na druhé straně světa. Připadala jsem si docela zvláštně.

Do cíle už nám zbývalo jen několik kilometrů a v této části ostrova už se mezi mraky objevil i vrcholek Rinjani. Jen jsem si povzdychla, že když jsem se na něj takhle dívala minule, tak jsem si říkala, jak to bude těžké a že tu horu nikdy nemůžu vylézt. No, a teď jsem se jen usmívala a přemýšlela, kdy si ji dát znovu. 🙂

V maličké vesnici Senaru jsem měla vytipované ubytování už od loňska a bylo skvělé, že si mě majitel pamatoval. Říkal, jasně, ty jsi tu byla loni a zkoušela jsi betel.. No, pravda, asi moc bělošek nepřijede s tím, že chce zkusit žvýkat místní drogu. 🙂 Tady je mimochodem taky ta nejhezčí koupelna. Sice s tureckým záchodem a klasickou mandi (polévání kyblíčkem), ale s velkým “oknem” a výhledem na rýžová pole.

Poslední den naší cesty jsme šli hned brzy ráno na vodopád Tiu Kelep. Je to ze Senaru asi hodina cesty a člověk potřebuje průvodce (platili jsme ale asi 60 Kč na osobu, takže to není nic šíleného). Procházka vede kolem příjemnou cestou kolem umělého koryta s vodou, která je natažená do vesnice, a končí u krásného vodopádu, ve kterém se můžete i vykoupat. Za ním je taky jeskyně, kam se dá vylézt. Oba dva moji spolucestující byli hrozně nadšení a já jsem z toho měla obrovskou radost, protože jsem se předtím trochu bála, abych tento výlet naplánovala hezky, a aby nebyli zklamaní.

Po návratu do vesnice jsme se sbalili a odjeli směr přístav, abychom se vrátili na Bali. Cesta byla docela zdlouhavá a už jsem toho po pravdě měla za těch pár dní docela dost (ona ta motorka není nic pohodlného), ale nakonec jsme se zastavili už jen v Mataramu na čínském hřbitově, což bylo snad nejkýčovitější místo, které jsem kdy viděla. Přes posledních pár kopců jsme se dostali do Lembaru a měli jsme štěstí, že jsme nemuseli ani čekat na trajekt, protože jel snad deset minut po našem příjezdu. Říkali jsme si, jak to krásně vyšlo a jaký je to skvělý závěr naší cesty.

No, po čtyřech hodinách na trajektu jsme tento názor změnili… Zůstali jsme totiž stát asi tři kilometry od Padang Bai, protože byl přístav plný a nebylo kde nás vyložit. To se mi zdálo docela vtipné, ale jen do doby, než jsme takhle na té hrozné lodi (která se dnes opravdu hodně houpala) strávili další čtyři a půl hodiny. Chápete? Čtyři a půl hodiny na místě, s výhledem na přístav, kam potřebujete. A to navíc začalo poprchat. Byli jsme z toho totálně vyčerpaní a když jsme vystoupili na pevnou zem, byly dvě hodiny ráno. Cesta do Denpasaru pak byla ještě horší. My už jsme byli rozespalí, unavení a začalo šíleně pršet, takže i totálně mokří. Na to, že tohle byla moje premiéra na skútru, jsem si tedy docela užila – tma, déšť, motorka bez jednoho zrcátka… no fajn. 🙂 A to nám ještě začal docházet benzín a jediná benzínka, kterou jsme potkali, byla zavřená. Stopli jsme si nějakého Indonésana, který nás pak navedl na nejbližší otevřenou (to bylo taky velice vtipné, protože už jsme mysleli, že budeme tlačit), a ve čtyři ráno jsme konečně dorazili domů.

Myslím, že závěr tohoto výletu byl děsný, ale celkově se víkend opravdu vydařil. Lombok si mě získal a určitě jsem tam nebyla naposledy… 🙂