Pár slov o islámu – z úst indonéských muslimů

135

Ramadán, postní měsíc, se už téměř překlenul do druhé poloviny, a tak jsem si připravila článek týkající se islámu. Možná je to v těchto chvílích trochu odvážné (jako by nestačilo, že se jedná o nejdiskutovanější téma na sociálních sítích, a často diskutované téma taky v médiích a hospodách – a kvalita výstupních informací je často stejná). Rozhodla jsem se ale oslovit svoje známé z Indonésie, kteří toto náboženství vyznávají, aby mi stručně představili, co pro ně znamená víra v Alláha, jestli vnímají rozdíl mezi indonéským islámem a tím arabským a jak se jich dotýká současná situace. Neberte to, prosím, tak že se snažím udělat jakýsi profil typického muslima z Indonésie. Jde mi jen o to, aby byly vidět alespoň některé názory z té druhé strany. Berte to spíš jako rozšíření obzorů.

Wulan

Čerstvě vdaná žena, 23 let. Pochází z Bandungu na Jávě, žije v České republice. Nezahaluje se a nedělala to ani v Indonésii.

“Nejsem tu od toho, abych někoho poučovala, ale chci dát vědět o mém pohledu na islám. Jsem jen člověk, který věří v Alláha všemohoucího. Alláh slibuje, že pokud budeme dodržovat pravidla a zákazy, odměnou je pro nás nebe (surga), nebo naopak peklo (neraka) pro ty, kteří tak neučiní. Podle mě je každé náboženství dobré a žádné z nich nepřikazuje dělat věci, které by nebyly vhodné a je to jen o lidech, kteří v tato náboženství věří. Mnoho lidí neví, co to vlastně islám je. Myslí si, že islám znamená terorismus, džihád, bomby, smrt, zabíjení, zahalování (hidžáb), půst (hladovění a žíznění) a mnoho dalších negativních pohledů v očích lidí, kteří o islámu nevědí nic. Mnoho lidí říká, že terorista rovná se muslim, protože znají právě termín džihád. Ale v mých očích to neznamená zabíjet, střílet po lidech a podobně. V mých očích je to pomoc, nebo obětování života kvůli jiným – nejen muslimům, ale všem ostatním lidem, zvířatům a rostlinám. Ti teroristi zabíjející ve jménu džihádu a Alláha chtějí jen ubližovat nevinným a jsou to lidi, kteří jsou špatní. To je můj názor. V mých očích je džihád pomoc a ne zabíjení nevinných. Například v Gaze je nyní mnoho povstání a vražd a je tam mnoho obyvatel, kteří potřebují pomocnou ruku. Já jako muslimka budu pomáhat, léčit, zachraňovat, aby přežili. A ne zabíjet ostatní.  Co se týče zahalování, muslimky jsou povinny se zahalovat proto, že se tím chrání, aby je neviděl muž a nedošlo k jinah (pozorování a dotýkání ženy, která není jeho manželka). Jednoduchý příklad: Pokud nakupujeme v supermarketu a spousta věcí je ve slevě, levné věci jsou pohozené všude, bez obalů, nesystematicky. Ale cenné věci jsou na zvláštním místě, za sklem, je zakázáno se jich dotýkat. A žena v islámu by neměla být v kontaktu s jinými muži, než je její manžel, protože ženy jsou také drahé a není dobře, když se vystavují, protože potom jsou jako ty zlevněné věci. Můj učitel jednou řekl, že žena má být uctívána. A i když já se nezahaluji, tak s tím souhlasím.  A ramadán – účelem půstu není ubližovat si, ale pochopit, co je to žízeň a hlad. Tyto pocity nás pak nabádají dělat negativní věci, ale i ty musíme umět ovládat. Pochopíme, jak se cítí chudí lidé, a také začneme být víc vděční za to, co máme.” (originál). 

Rycky

Mladý kluk z Bukit Lawang na Sumatře, který se živí prováděním turistů po pralese a po večerech kouří trávu nebo si připije nějakým tím pivem.

“Indonéský islám je mnohem víc o vzájemném respektu a nestarání se o věci, které se nám nelíbí. Víme, že se máme modlit pětkrát denně, ale když to chceš dělat od srdce, ne kvůli rodičům a kamarádům. Můžu říct, že islám přijímá ostatní náboženství, přemýšlí o nich, ale přehnaně je neřeší. V Indonésii je nejvíc muslimů, ale nemusíte se bát.” (originál)

Yusuf Pepíček

Kamarád z ostrova Nusa Penida, která správně patří pod Bali a je pro hinduisty důležitým místem, avšak západní část ostrova je muslimská. Pepíček pracuje v turismu, pije alkohol a ramadán nedrží.

“Jsme prostě lidé, jsme muslimové, ale nijak to neřešíme. Můžeš to srovnat s dítětem – když se dítě narodí, je čisté, protože je novorozené. Islám nás učí jak se vrátit zpět k tomuto lidskému bytí. Proto například muslimové drží ramadán. Protože modlení tě učí, jak se vnímat takovým, jakým doopravdy jsi. Islám je cesta člověka. Začíná narozením a končí návratem domů (smrtí). A navíc, život je jen jeden krok k dalšímu životu – následujícímu, který také žijeme. Nedržím ramadán, protože to je subjektivní věc. Je to rozdílné. Je těžké vysvětlit to člověku, který nerozumí tomu, jak já přemýšlím. Ale jednoduše řečeno, ramadán a modlení zahrnuje všechno – učení, zdraví, sebekontrolu. Islám je také o balanci. Je to mnohem hlubší než kdejaká filozofie” (originál není, tel. rozhovor)

Mahayu

Studentka VŠ pocházející z Yogyakarty na Jávě. Rok studovala v Brně. Zahaluje se, ráda se otevřeně o náboženství baví.

“Indonésie je velká země, která je složená z různých kulturních a sociálních pozadí. Máme pět oficiálních náboženství a dlouhou dobu jsme dokázali žít společně se vzájemnou tolerancí, protože je to jedna z našich národních ideologií: Jednota v rozdílnosti. Dokonce islám v Indonésii se vyznačuje různorodým kulturním a sociálním prostředím naší společnosti. Islám přišel do Indonésie ve 13. století z arabských zemí, ale nebyl přijat tak, jak tomu bylo v Arábii. Byli jsme převážně hinduisté. Islám přišel a smíchal se s naší původní kulturou, protože to byla jediná cesta, jak se mohl uchytit. Musel být jemný jak v obchodních věcech, tak i ve vzdělání, protože radikální forma by neuspěla. Takže islám, který my máme v Indonésii, se samozřejmě dost liší od islámu v Arábii. Indonésie nechce být nazývána islámskou zemí, protože pořád tu máme náboženskou pluralitu. Kdyby vláda aplikovala na náš stát islámské zákony, tak hádám, že bychom tu nemohli žít tak, jak teď žijeme. Co se týče zahalování, samozřejmě je to povinnost pro všechny muslimky. Filozofie zahalování je krásná, jde o to zachovat čistotu ženské krásy, ne ukazovat části jejího těla, tudíž je chrání před sexuálním násilím, například. Jde vlastně o ochranu ženy, ne o přísné omezení. Islám není striktní ani radikální. Vyznávání islámu není těžké, ale taky to není jednoduché. Učíme se být vedeni Koránem, být šťastní se svým životem, respektovat ostatní lidi, žít spolu v míru. Islám je mír a krása, ale pokud ho lidé dělají špatně, je to vlastně o tom, že se neučili o svém náboženství komplexně.” (originál)  

Dewi

Vdaná žena, pochází z Jakarty. Necelý rok žije v Brně se svým indonéským manželem a novorozeným synem. Zahaluje se, ale když jsme spolu mluvily, kojila na veřejnosti a neměla s tím problém.

“Hodně lidí na světě netuší, že největší muslimskou zemí je Indonésie, ne některý z arabských států. Ačkoli většina Indonésanů vyznává islám, Indonésie není islámský stát, ale demokratický stát založený na Pancasila. Starověký islám vstoupil do naší země díky obchodu a pak se rozšířil a integroval se do kultury a zvyků, které už na tomto území existovaly. Existuje několik charakteristických rysů indonéských muslimů, například lebaran je identický s ketupat, Idul Fitri je víc populární než Idul Adha (v zemích Blízkého východu je to obvykle naopak), ženy se méně zahalují a tak dále. Nicméně islám v Indonésii i na celém světě je stejný. Věříme v jednoho boha, uctíváme Mohameda jako posla božího a čteme Korán. Islám je mírumilovné náboženství. Nicméně existují lidé, kteří využívají náboženství pro politický vliv, sílu, takže v současnosti jsou muslimové vnímáni jako teroristé a radikalisté. Mnoho lidí se islámu bojí, ale nikdy se vlastně s žádným nesetkali, pouze s jednostranným pohledem ve zprávách v televizi nebo na internetu. Příkladem toho jsou zprávy o ISIS, Boko Haram a podobně. Je to extrémistická skupina, mnoho dalších muslimů s ní nesouhlasí. Všechna náboženství mají extrémistické skupiny, jde vždycky o nějaké malé procento, rozhodně ne o všechny věřící. Hlásají islám, ale přitom taky zabíjejí jiné muslimy (samozřejmě, tyto zprávy už tolik v médiích nejsou) a při násilnických akcích se odvolávají na Mohameda. Je jasné, že tato věc ohledně islamofóbie je přehnaná kvůli problémům na Blízkém východě a nenávisti k přistěhovalcům. Ale alhamdulillah (chvála Bohu), během mého života v nemuslimské zemi (ČR), jsme ani já, ani moje rodina nikdy neměli žádný problém s islamofóbií. Lidé kolem nás nám hodně pomáhají, bez ohledu na naše náboženství. Princip je jednoduchý, tvoje náboženství je tvoje, moje je moje.” (originál)

Tento článek nemá za cíl nikoho přesvědčovat, ani rozvířit diskuze. Spíš bych jen byla ráda, kdyby se každý zamyslel nad tím, co tito Indonésani řekli, a snažil se rozlišit od sebe náboženství a politiku, dále pak taky pravdu, kterou vytváří média, a vlastní selský rozum. 🙂