Nikolas Pět dní, víc než tisíc dvě stě kilometrů, sedm dopravních prostředků a útrata za ubytování, jídlo a transport necelých sto korun. Někteří z vás možná sledovali mou cestu na Facebooku, pro ty ostatní přináším pohodové, mírně dobrodružné čtení.
Den první, 13:49
Právě vyrážím zpět do Jakarty, ale to bych to nebyla já, abych si to nějak neozvláštnila. Autobusem už se mi jet nechce, protože těch třicet osm hodin, které jsem v něm strávila na trase Jakarta – Denpasar před pár týdny, bylo dost promrhaných. A letadlo je nuda. Takže jedu stopem. Na fotce je vidět moje výchozí místo, most přes řeku Badung v hlavním městě ostrova, kousek od domu. V Denpasaru se však stopovat nedá, protože je to moc blízko k turistickým oblastem a většina Balijců si myslí, že jim za ten náklaďák budu platit. Tak jsem se nechala odvést gojekem asi dvacet kilometrů daleko, až do Mengwi. Teď sedím na Pertamině (benzínce) a nabírám síly. Kouká na mě policista a všechna auta, která tu zastavují, jedou ve špatném směru – zpět do Denpasaru. Tak uvidíme, jak Bali obstojí. Co se stopování týče, dávám mu poslední šanci.
19:14
Po pár minutách na benzínce se se mnou dal do řeči velice sympatický Balijec. Po chvilce vyšlo najevo, že pracuje u kriminální policie. Hezky jsme si popovídali, ukázal mi svůj průkaz, dal mi své číslo a řekl, že pokud budu mít problém, mám mu zavolat, protože zná spoustu policistů i na Jávě. Pak mě odvezl na jinou Pertaminu, která byla po levé straně, tedy ve směru, který jsem potřebovala. Asi pět minut poté, co jsem vystoupila, přímo přede mnou zastavil náklaďák a oba řidiči na mě jen koukali. Až po pár vteřinách se jeden z nich zeptal, kam mám namířeno. Nechtěla jsem se hned vydat na cestu, ale když mi takhle sami vpadli do ruky, nasedla jsem. Se dvěma řidiči z Východní Jávy, křesťanem a muslimem, jsem se svezla až do Banyuwangi, což znamenalo, že jsem nemusela platit ani trajekt. I když, pravda, jsem se musela trochu sesunout pod sedačku a přehodit přes sebe sarong, aby mě neviděli zaměstnanci přístavu. Jinak bych musela vystoupit.
Společně jsme vtipkovali a oba byli moc milí (až do okamžiku, kdy mi onen křesťan začal dělat návrhy). Začalo to však mile a dokonce mě potěšil, když říká: “Můžeš spát, jestli chceš.” A já odpověděla, že to budu ráda, ale ať mě nezabíjí. Na to on jen odvětil: “Proč bychom zabíjeli krásnou holku?” Ach jo, chlapi… Koupili taky durian a udělali jsme si na trajektu durianovou párty. Až na incident, kdy nám do motoru natekla voda a celý náklaďák zahltil kouř, to byl príma den.
I přes nabídku ubytování jsem však vystoupila a rozhodla se hledat nocleh jinde, protože onen křesťan mi začal neustále opakovat, jak by si mě nejradši vzal za ženu a jak by mě nejradši políbil. I když se u toho smál, tak už to pro mě překročilo mnou stanovenou hranici (s cizími se nebav nebo s cizími nevtipkuj bych při stopování vážně dodržovat nemohla, a tak mám toto “pravidlo” posunuté na s cizími neflirtuj), a tak jsem se raději rozloučila.
Den druhý, 6:29
Když jsem večer opustila náklaďák, hned jsem zamířila do Indomaretu (maloobchod), kde jsme před dvěma lety společně s mým polským kamarádem Gregem jednu chvíli snad skoro i bydleli. Vybavilo se mi mnoho vzpomínek. Po kávě a odpočinku jsem zamířila do nejbližší mešity, protože se zrovna začal ozývat muezzin. Byl to dobrý nápad, jelikož jsem tak sehnala místo ke spaní. Původně jsem se tam šla jen podívat, popovídat si s lidmi a odpočinout si, ale nakonec mi bylo nabídnuto i místo k přespání. Taková mešita je vlastně lepší než hotel – je zdarma, můžete si dát sprchu a vy i vaše věci jsme v bezpečí. Později jsem zjistila, že je to velice populární i u místních, kteří nemají dostatek peněz na hotel. Během večera se o tu poměrně zaplnilo. Studenti, rodinky s dětmi i samotné ženy. Naštěstí žádný jiný bule kromě mě.
Nakonec jsem měla i fajn společníka. Byl to muž středního věku z ostrova Lombok, který před měsícem jel na motorce trasu Mataram – Jakarta a nyní se vrací zpět. Indonésané většinou na motorkách nechtějí jezdit daleko, proto hned získal můj zájem, když řekl, že už je na cestě čtyři dny a dnes jede ze Surabayi, která je vzdálená necelých tři sta kilometrů. Pozval mě na večeři alá nasi bungkus (rýže s mnoha přílohami, zabalená do papíru) a pak mi dal tipy na krásná místa na Lomboku, která turisté neznají.
V noci se sice moc nedalo spát kvůli rušné silnici a protivným muškám, ale vstávání ve čtyři ráno za doprovodu muezzina a kouzelného východu slunce bylo úžasné. Ani mi nevadilo spát mezi motorkami a pytli cementu. Dnešním cílem bude Yogyakarta.
10:03
V půl šesté ráno už jsem seděla na Pertamině, kam mě odvezl na motorce můj nový kamarád z Lomboku, a popíjela jsem čaj, který mi nadšení mladí pracovníci benzínky nabídli zdarma. Bylo skvělé tu s nimi být, vidět tu radost z bule, která mluví indonésky. Člověk pozoruje východ slunce nad Bali a říká si, že je to sice “co by kamenem dohodil”, ale přitom je to už úplně jiný svět.
Po hodině a půl jsem se, ač nerada, přesunula na jinou, větší, Pertaminu. Pěšky dva kilometry a poslední kilometr na motorce s Balijcem z Denpasaru. Tam jsem ale čekala další hodinu a jediné plus bylo, že mi opět nabízeli pití zdarma. A od jednoho sympaťáka jsem dostala korálky na ruku, prý pro štěstí. Pak, když už jsem byla lína se vůbec řidičů z náklaďáků ptát kam jedou, si mě jeden zavolal a nabídl mi odvoz až do Malangu (devět hodin cesty). A protože byli řidiči tři, vylezla jsem si nahoru na korbu plnou skleněných výplní, které kluci vezli z Bali. Bylo to úžasné a propadla jsem do naprosté euforie. Východní Jáva je krásná, má dlouhé bílé pláže s mangrovy, hory a kromě rýžových polí i spoustu dalších plodin jako kukuřici či brambory. Jak jsem tam tak na té korbě stála, každý na mě volal a pískal, nebo naopak překvapením ani nepromluvil a jen zíral. Ten pocit, kdy vám silný vítr cuchá vlasy, posloucháte hudbu ze sluchátek a kocháte se krajinou, se ani popsat nedá.
Do Malangu jsme dorazili po osmi hodinách jízdy, ačkoli jsem původně chtěla nocovat v Yogyakartě (která by ale byla dalších pár hodin cesty). Jeden z řidičů (dala jsem mu přezdívku Boss Made) se mě ujal a na motorce jsme projeli noční město. Poté mě vzal k rodině, která oplakává dvaadvacetiletého syna, který před pár dny tragicky zemřel. Ačkoli v Česku bychom chtěli být v takové situaci spíš sami, tady je normální sdružovat se, modlit se společně a neplakat. Moc jsem nevěděla, jak se chovat. Ale rodina byla milá, nabídli mi jídlo, usmívali se a byli rádi, že jsem jim tam trochu oživila to jinak indonéské osazenstvo.
Potom jsme usedli do warungu na kávu a potkali mnoho řidičů jedoucích do Jakarty. Odmítla jsem je, raději si stopnu náklaďák sama a navíc bych se zítra ráda podívala po okolí města. Nakonec mi Boss Made domluvil nocleh u majitele warungu. Bydlí s dcerou, a tak by to mělo být bezpečné.
Den třetí, 0:20
Dnes jsem měla relativně odpočinkový den na dobrání síly. Spala jsem tedy v domě pana z warungu (malý stánek s občerstvením) a o postel se se mnou dělila jeho dcera. Spala jsem jen tři hodiny, a tak jsem se rozhodla, že dnešek strávím jen tady a na cestu se vydám až večer. Ačkoli šlo asi o nejhorší ubytování za hodně dlouhou dobu (špína, málo prostoru a koupelna bez zámku) a manželka nebyla moc milá, když zjistila, že tam budu nocovat, ráno bylo super, protože pan domácí hrál na kytaru a naučil se i jednu písničku od Nohavici. Bylo to milé.
Pak přišel Boss Made a udělali jsme si výlet po okolí. Bylo to fajn, Malang má všechno, co mi stačí ke štěstí – hory, rýžová pole a řeky. Ukázal mi jeden starý hinduistický chrám, ke kterému vedla jen maličká cestička. Ženy se tam koupaly v potoce a myslím, že toto místo turisty moc často nevidí. Pak jsme se projeli k úpatí sopky Arjuna a navštívili dalšího z řidičů ze včerejška. V Malangu je příjemné počasí a k večeru i chladno. Dobře se tu dýchá.
V domě druhého řidiče (ten pro změnu dostal přezdívku Mister Made) jsem si na chvilku znovu zdřímla a pak jsem si společně s ním a dvěma dcerkami udělala klasické povinné kolečko po jeho příbuzných – Indonésani se vždycky moc rádi chlubí svým “bílým úlovkem”. Moc se mi tu nelíbí, jak místní používají pro komunikaci výhradně javánštinu. Ani přede mnou nemluví indonésky, jen mi to všechno pak jeden z nich přeloží. Přijde mi to neslušné, ale nad tím já nemám právo v Indonésii vůbec uvažovat. Každopádně Sundánci (etnikum na západní Jávě) takoví nejsou. Používají indonéštinu naprosto běžně, i mezi sebou.
Můj poslední zážitek před odjezdem bylo, když jsem se na motorce svezla společně s Mister Made a jeho dvěma dcerkami. Byla to moje premiéra ve čtyřech lidech. Teď už sedím na okraji silnice, piju kafe s deseti řidiči, Boss Made a Mister Made a za chvíli vyrážím směr Semarang.
Na fotce můžete vidět skupinku indonéských studentů, která si mě dnes odchytla v jednom starém holandském domě, aby se mnou natočili rozhovor o mém názoru na tuto koloniální architekturu. Měla bych za ty fotky a rozhovory začít vybírat poplatek…
Den čtvrtý, 11:37
Zdravím ze Semarangu. Zrovna jsem vystřídala náklaďáky. Původně jsem myslela, že kluky opustím někde na benzínce a pokusím se stopnout někoho sama, ale při obědě jsme narazili na řidiče, který jede sám až do Bogoru, takže bude projíždět i přes Jakartu. Kluci mi ho domluvili a ani jsem se nenadála a už sedím s panem Yosim, Javáncem středního věku, v náklaďáku a bavím ho svou indonéštinou. Je to milé.
Cesta z Malangu byla taky až směšně jednoduchá, protože Boss Made mi domluvil odvoz u svých dvou kolegů. Takže si mě jen vyzvedli ve warkopu (u kávy) a v jedenáct večer jsme vyrazili. Naštěstí jsem mohla spát, protože mi přenechali místo na zadním sedadle, kde se dá normálně ležet. Cestou jsme viděli ošklivou nehodu, tak doufám, že moje další cesta bude bezproblémová.
Den pátý, 13:13
Konečně v Jakartě! Po více než dvanácti set kilometrech, čistého času čtyřech dnech stopování a sedmi dopravních prostředcích. Když jsem nasedla do posledního náklaďáku, trochu jsem přemýšlela, že možná přesednu k někomu jinému, protože tento velký náklaďák byl plný keramiky a musel jet hodně pomalu. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala. Jsou důležitější věci než čas. Tento náklaďák vydal víc zážitků a zábavy než všechny předchozí dohromady. Protože řidič byl sám. A byl rád za společnost.
Poslouchali jsme Nohavicu, zastavili se na kokosové mléko, společně se pomodlili a nakonec večer přišlo to nejlepší – pan Yosi mi předal řízení. Mimochodem, nikdy předtím jsem náklaďák neřídila, natož v Indonésii, kde se jezdí vlevo. Pár kilometrů mi stačilo, ale doufám, že jsem byla první bílá stopařka řídící cizí náklaďák na Jávě.
Do Jakarty jsme dorazili v deset hodin dopoledne, zastavili jsme se cestou ještě ve skladu a pak mě Mas Yosi zavezl přímo na místo, kde mě čekal můj kamarád gojek.
Ačkoli by bylo pohodlnější přeletět do Jakarty letadlem, jsem za tento výlet ráda. Je to plno zkušeností a zážitků. Myslím si, že takovéto cestování je nejlepší. Žádné uspěchané přesouvání mezi ostrovy s vizí stihnout toho za krátkou dobu co nejvíce. Dostat se do kontaktu s místními a přijmout každou výzvu, to je to, co bych každému poradila.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…