Indonéská hymna a dvě další vlastenecké písně

167

Dnes je 71. výročí indonéské nezávislosti. Všichni oslavují, po celém souostroví vlají červenobílé vlajky a já pro vás přináším speciální článek o indonéských národních písních. Všechny tři jsem pro vás přeložila a můžete si je i pustit. Selamat hari kemerdekaan, Indonesia ku!

Indonesia Raya – píseň o národní jednotě a vlastenectví, která se stala hymnou

Všechny státní hymny jsou krásné, protože v lidech budí pocit vlastenectví a jednoty. Pro mě je indonéská hymna něčím víc než jakákoli jiná. Hned po Kde domov můj je pro mě tou nejdůležitější. Je to tím, že už se i Indonésie stala mým domovem a je to země, která mi naprosto učarovala a kde chci žít. Ale pravděpodobně málokdo z těch, kteří v tomto souostroví nikdy nebyli, nebo jej jen krátce navštívili, ví, jak se to s jejich hymnou doopravdy má…

Tak tedy, tato píseň, která nese název Indonesia Raya (neboli Velká Indonésie) vznikla v roce 1924 a poprvé byla oficiálně představena až o čtyři roky později, přesně 28. října 1928 na Kongresu mládeže v Jakartě, kde se přijala přísaha jednoho národa, země a jazyka. Jejím autorem je Wage Rudolf Supratman – skladatel, který byl v mládí členem jazzové skupiny. 

Indonésie byla až do poloviny 20. století holandskou kolonií. Během druhé světové války se tu krátce zastavili také Japonci a Britové. Když se chýlilo ke konci války a Japonci se museli stáhnout, vypadalo to, že Indonésie opět padne do rukou Holanďanům, což samozřejmě nikdo nechtěl. A tak prohlásila tato země 17. srpna 1945 nezávislost. Zavlála červenobílá vlajka a v doprovodu hlasu nového národa zněla v ulicích právě píseň o velké Indonésii. 

Text je velice vlastenecký a z hudby srší to odhodlání a nadšení bojovat za svůj národ. Dodnes se zpívá každé pondělí ráno ve školách, na promocích, na sebemenších zápasech a vlastně při každé alespoň trochu vhodné příležitosti.

Garuda Pancasila

V písni Garuda Pancasila, známé také jako Mars Pancasila, se zpívá o věrnosti, vlastenectví a o tom, že ideologie Pancasila je tou jedinou a správnou. Tato ideologie obsahuje pět základních principů pro indonéský národ. Ve zkratce jde o víru v jednoho Boha, jednotná Indonésie, demokracie, sociální spravedlnost a spravedlivá a lidská společnost. Zní to opravdu hodně ideologicky, ale těchto pět pilířů pomohlo při budování nového státu. Například onen monoteismus – v Indonésii je dnes oficiálně povoleno šest náboženství (islám, katolictví, protestanství, hinduismus, buddhismus a konfucianismus). Každý člověk musí jedno z nich mít, ale je víceméně jedno, které z nich si zvolí. 

Garuda je jinak označení pro postavu z hinduisticko-buddhistické mytologie, která je napůl člověk a napůl pták, a je součástí indonéského národního znaku.

Tato píseň je pro mnohé Indonésany hned po národní hymně nejdůležitější. Je hodně propagovaná a každé dítě ji umí zpaměti ještě předtím, než jde do první třídy. Ve škole se pak každé pondělí vyvěšuje státní vlajka a hymna se přitom zpívá.

Proklamace (proklamasi) je text, který přečetl (tehdy ještě budoucí) prezident Soekarno k vyhlášení nezávislosti. Je to text, který i dnes umí téměř každý Indonésan zpaměti.

Halo Halo Bandung

No a do třetice uvádím ještě jednu krátkou píseň, která se vztahuje k západojavánskému městu Bandung. Toto město leží v oblasti Periangan (která je zmíněna v textu). Tento text oslavuje indonéského bojového ducha a vztahuje se k době těsně po revoluci, kdy se Holanďané snažili po válce získat zpět svoji bývalou kolonii. Začali bombardovat velká města a těsně před tím, než byl dobyt i Bandung, zapálili záměrně ustupující indonéské jednotky jižní část města a pokusily se zabít co nejvíce Holanďanů. Této události se říká Bandungské moře ohně / ohnivé moře. 

Po pravdě jsem si nevěděla rady s překladem – halo jsem logicky přeložila jako ahoj, ale možná by se tam líp hodilo dobrý den, protože Indonésané tento pozdrav často používají i na formálnější úrovni.