Nikolas Každé etnikum má svoje zvyky, tradice a historii a díky tomu je skvělé, že se můžeme při cestování pořád učit něco nového. Miluju divoké Sumbánce, moc dobře se cítím mezi východními Javánci, jsem unesena kulturou Baduy, ale etnikem, ke kterému mě to táhne nejvíce, jsou Batávci, neboli suku Betawi – “původní” obyvatelé hlavního indonéského města.
Slovo “původní” jsem schválně dala do uvozovek, protože Batávci jsou namíchaní s tolika etnickými skupinami, že za těmi opravdu původními obyvateli Jakarty bychom museli jít mnohem dál do historie. Ale pokud zůstaneme u moderních dějin, pak si Batávci toto označení bez pochyby zaslouží.
Orang Betawi, neboli Batávci, jsou původní obyvatelé Jakarty, kteří si vytvořili vlastní kulturu směsí kultur jiných. V Jakartě, coby hlavním městě a dříve nejdůležitějším přístavu v souostroví, se odjakživa mísily různé etnické skupiny – Sundánci ze Západní Jávy, Malajci, Javánci, Číňané, Arabové, Indové a lidé z ostatních částí indonéského souostroví (ze Sulawesi, z Bali a dalších). Jakarta pro ně byla vidinou lepší práce a života, některé sem zavanuly obchodní úmysly nebo sem připluli jako posádka na mezinárodních lodích. Tito lidé nežili jen vedle sebe, ale měli mezi sebou vztahy a mísily tak své geny, ze kterých vznikla právě etnická skupina Betawi. Své jméno dostali pravděpodobně podle dřívějšího názvu Jakarty, kterému se v době holandských kolonizátorů říkalo Batávie. Jejich počet se odhaduje přibližně na 7 milionů.
Batávci jsou na první pohled velice moderní, ale jsou zajímaví a unikátní právě tím, že mají svůj původ ve více kulturách, což je vidět na jejich tradicích a zvycích. Dodnes je dodržují, stejně jako vlastní jazyk, bahasa Betawi (batávština, někdy se jí taky říká batávská kreolština). Tento jazyk mám moc ráda a přijde mi legrační. Je dost podobný indonéštině, ale některá slova se liší. Spousta Indonésanů batávštině rozumí, a to hlavně proto, že ačkoli se jedná o lokální jazyk, rozšířil se přes média (zejména různé seriály v televizi) i do ostatních částí Indonésie. Pokud se totiž něco tvoří, většinou se to přeci tvoří v hlavním městě. Batávština používá například hodně slov z arabštiny, číslovky má z čínštiny a něco málo si vzala i z portugalštiny a holandštiny. Navíc neexistuje spisovná verze a tedy ani žádná učebnice. Myslím, že pro lingvistu musí být návštěva Jakarty z tohoto pohledu docela zajímavá. 🙂
Kultura a tradice
Batávci jsou převážně muslimové, ale hodně rozmanití. Spousta z nich vyrůstá v přesvědčení, že náboženství je tím nejdůležitějším, co v životě mají. Poctivě se od dětství učí číst Korán, navštěvují náboženské školy, pravidelně se modlí a v poslední době je tu trend být “co nejlepší muslim”, takže se ženy zahalují, některé dokonce nosí nikáb a muži se rádi vyjadřují k politice (a někteří do ní moc rádi zasahují aktivně, ve jménu zachování správných islámských nauk a kultur). Batávci z oblasti jezera Babakan, které je centrem batávské kultury, jsou pravý opak. Rádi pijí alkohol, někteří dokonce mají zkušenosti i s lehkými drogami, spousta žen tu kouří cigarety (což ještě obecně v Indonésii není úplně tak běžné – pořád se tu drží názor, že kouření je pro chlapy a žena má v životě úplně jiné starosti) a nezahaluje se. Líbí se mi právě to, jak jsou různorodí.
Na svých facebookových stránkách jsem přeložila jednu lidovou povídku, která vám trochu přiblíží místní kulturu. Jmenuje se Si Pitung a najdete ji na tomto odkazu. Některé batávské tradice jsou docela unikátní. Například den před svatbou se nevěsta schová do “stanu” postaveného ze sarongů nebo tkaných látek, sedne si na židli a pod ni se položí nádoba s horkou vodou. V této sauně pak zůstane co nejdéle (třeba i tři hodiny), aby ze sebe dostala všechno špatné a odevzdala se svému budoucímu manželovi v co největší čistotě.
Zajímavou tradicí je taky sunatan – poté, kdy se chlapci udělá obřízka (to je zvyk, který se dodržuje všude po Indonésii mezi muslimy), chlapeček obchází kampung, městskou čtvrť nebo vesnici v doprovodu ondel-ondel, o kterých hned napíšu víc. Pro nás je to zvláštní, protože si asi nedokážeme představit, že na sebe budeme dobrovolně strhávat pozornost známých i úplně cizích lidí poté, kdy nám někdo provede něco tak intimního, jako je obřízka.
Za vidění ale rozhodně stojí palang pintu, což je tradice prováděná před svatbou. Jde o kombinaci divadla, bojového umění a vtipu. Batávci totiž moc rádi vtipkují, jsou uvolnění a často se smějí. Při palang pintu jde o to zablokovat ženichovi cestu do domu nevěsty. Ale po slovních potyčkách a “zápasu” stejně ženich vždycky vyhraje a vstoupí dovnitř. Můžete se podívat na video, jak celá tahle událost probíhá. V první části se jen dohadují a zesměšňují, na konci pak předvádějí silat.
Pencak silat je indonéské bojové umění, které je rozšířené po celém souostroví. Psala jsem o něm kdysi článek, ve kterém si můžete přečíst, jak probíhá trénink. Silat je na každém místě trochu odlišný. V Jakartě existuje tři sta druhů! Nejznámějších je čtrnáct. Síla není tak důležitá jako ta vnitřní, kterou v sobě máme. Podstatné jsou pohotové reakce a zapojení každé části těla. Na to, jak toto bojové umění vypadá, se můžete podívat v tomto videu.
Asi nejtypičtějším kostýmem, na který v Jakartě narazíte poměrně často, je ondel-ondel. Tato postava s velkou hlavou představuje prapředka, který se, podle místní legendy, bude pořád starat o svá vnoučata – tedy o všechny Batávce. Ondel-ondel je asi dva a půl metru vysoký a má krásně malovaný obličej, který je buď bílý (symbolizuje ženu) nebo červený (symbolizuje muže). Je součástí nejrůznějších místních událostí a ceremonií. Dříve se prý používal na odhánění zlých duchů (takže asi něco podobného jako ogoh-ogoh na Bali), ale dnes už jde prostě jen o dodržování pěkné tradice. Lidé si na sebe kostým obléknou a vyjdou do ulice, většinou k tomu hraje lokální hudba a ondel-ondel se pohupuje do rytmu sem a tam.
Barevné oblečení a dýka za pasem
Oblečení po celé Indonésii hraje barvami, ale tradiční oblečení v Jakartě jen ukazuje, jak jsou místní uvolnění a mají rádi zábavu (na mě takhle opravdu působí a vidím velké rozdíly mezi Batávci a například lidmi ze západní Jávy, odkud pochází rodina mého muže).
Batávci mají několik typů tradičních oděvů. Pokud jde o běžné oblečení, které může být nošeno denně nebo na různé schůze a setkání, muži nosí volné plátěné kalhoty a košili nebo tričko s dlouhým rukávem. Tomuto stylu oblékání se říká baju koko. A na hlavě musí být samozřejmě peci – tradiční čepička. Často nosí červenou barvu nebo modrou barvu a k tomu zelený tlustý opasek a kolem krku přehozený šál, tak jako na této fotce. Toto volné oblečení se dřív nosilo hlavně při bojovém umění, ale dneska už je spousta variací a nosí se i na jiné příležitosti.
Oproti tomu ženy nosí sarong místo sukně, blůzku (kebaya) s dlouhým rukávem a přes vlasy hozený šátek, který by ale správně neměl zahalovat krk a i vlasy by měly být částečně vidět. Dívky na této fotce jsou typickým příkladem.
Na lepší události si pak muži berou tradiční sako a sarong, většinou krátký jen kolem stehen a pod ním mají volné kalhoty. Za pasem pak mají tradiční dýku, které se říká golog. Líbí se mi svatební oblečení, kdy má nevěsta přes obličej svěšený korálkový závoj. Oblečení je zlacené, bohatě zdobené. No podívejte se sami! 🙂
Architektura
Batávský tradiční dům má krásný název – rumah kebaya. Rumah znamená “dům” a kebaya je slovo známé po celé Indonésii a znamená dámskou blůzku. Dům je velice jednoduchý, většinou čtvercového tvaru a většinou má u terasu, která není skvělá jen na posezení, ale má i svou vlastní filozofii. Tato terasa, která by měla být z jedné nebo dvou stran domu, je symbol plotu oddělujícího bezpečné domácí prostředí od všech negativních vlivů z venku. Na terase by se od sebe měla dělit dobrá a špatná kultura, dobré a špatné vlivy na náboženství a podobně.
Už na první pohled je vidět, že tyto domy jsou “poevropštělé” – byl tu vliv Portugalců i Holanďanů a spousta dekorací a různých prvků se inspirovala právě u Evropanů. Spousta tradičních domů po Indonésii je zajímavá svými barvami a motivy, ale ve skutečnosti nemají skoro žádné další dekorace. Tady u Batávců je vidět, že si vzali od Evropanů hlavně tu myšlenku, že dům nemusí být jen praktický, ale může být i hezký – často si hrají s detaily, a na dekorace se používá dřevo, ale třeba i kov. Typické jsou vyřezávané ozdoby lemující okraj střechy, zdobené sloupky a velké okenice. Často se používá i zelená a žlutá barva (což by zase pro změnu měl být vliv arabské kultury).
Před tím, než se začne stavět nový dům, probíhá tradice bikin rume, kdy se řeší přesné umístění a natočení domu, aby se sousedi necítili omezení a těm, kteří se stěhují, se tak dostalo požehnání pro život na vybraném místě. Při této tradici má rodina za úkol pečlivě vybrat a přivést dřevo pro stavbu.
O tomto tématu by se dalo napsat hned několik článků, ale do jednoho už víc informací dát nemůžu. Mám toto etnikum ráda hlavně pro jejich smysl pro humor, přátelskost a také se mi líbí právě ta jejich kultura – najdete tu od všeho trochu. Je skvělé, že si hlavní město udržuje své tradice, i když je to v době pracovních migrací docela obtížné.
Pokud vás batávská taky kultura zajímá, můžete v Jakartě navštívit jezero Babakan, které je centrem místní kultury. Psala jsem o něm samostatný článek, který si můžete přečíst zde.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…