Jaká hraje hudba v indonéských rádiích? Převážně zahraniční pop nebo lokální styl, který většině cizincům zpočátku dost trhá uši. Ale některé místní styly nejsou úplně k zahození. I přes počáteční plán napsat pouze jeden článek, jsem nakonec musela napsat dva, protože do jednoho by se to všechno nevešlo. Dnes si můžete přečíst o tradiční hudbě, dangdut a taky indonéské verzi islámského popu. Tři úplně odlišné typy hudby.

Indonésie se skládá ze stovek etnických skupin a tisíců ostrovů. Už jen z tohoto důvodu není možné, abych napsala článek pouze o jednom hudebním stylu. Hudbu v souostroví ovlivnila nejen kultura malajská a indická, ale také evropská, protože Evropané (Portugalci, Britové, Holanďani) se tu začali objevovat už v šestnáctém století a vydrželi tu až do století minulého. Pro základní přehled jsem se ale zaměřila na čtyři základní typy, a tak se v následujích dvou článcích podíváme na tradiční hudbu, tradičně moderní, pop music a na hudbu pro děti, protože ta tu nesmí chybět.
Tradiční indonéská hudba
Nejznámější je v souostroví pravděpodobně gamelan. Jedná se o orchestr z převážně bicích hudebních nástrojů – bubny, gongy, xylofony, triangly. Součástí mohou být ale také různé druhy fléten. Dost záleží na oblasti, ze které gamelan pochází.
Například balijský a javánský styl se velice liší a upřímně musím říct, že gamelanová hudba na Bali mi ve většině případů téměř trhá uši, nebo mě aspoň dostává do stresu. Zato do javánské verze se zaposlouchám ráda, protože není tak agresivní. Ostatně, můžete posoudit sami ve videích (první je Jáva, druhé Bali).
Gamelan je odrazem hinduisticko-buddhistické kultury, která byla před příchodem islámu v Indonésii rozšířená. Uvádí se, že do současné podoby se vyvinul v době, kdy se na Jávě rozrůstala říše Majapahit (13. – 16. století). Na Bali často gamelanová hudba provází hinduistické obřady, na Jávě zněla v královských palácích. Tak či tak je to orchestr, který doprovází tradiční tanečnice na obou ostrovech. Na Jávě je také neoddělitelnou součástí stínového divadla wayang kulit.
Vypadá to jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti je. Když jsem studovala na Bali, rozhodla jsem se začít navštěvovat kurzy gamelanu v kulturním centru. Byl mi přiřazen jeden z větších xylofonů (gender). Zdálo se jednoduché opakovat pořád tu stejnou skladbu několika tónů, ale udržet si pozornost je velice těžké. Řekla bych, že to je vlastně ten nejtěžší úkol.
O gamelanu si budete můžete přečíst ještě jeden článek, protože se spolu podíváme přímo do továrny, kde se všechny tyto bubny a gongy vyrábí. To bude pro změnu ale zase z oblasti Sunda, tedy ze Západní Jávy.
Avšak z této kategorie je ještě potřeba zmínit jiný hudební nástroj, a to angklung. Jedná se o velice příjemnou hudbu, která pochází ze Západní Jávy a reprezentuje sundánskou kulturu. Narazíte na něj ale nejen po celé Jávě, ale také i v jiných zemích jihovýchodní Asie. Osobně mám angklung raději než gamelan, protože se jedná o přirozenější zvuk.
Angklung je hudební nástroj tvořený několika bambusovými tyčemi, které jsou různě dlouhé a podle toho také vydávají jiný tón. V době před příchodem islámu do souostroví byl angklung používán při hinduistických obřadech, kdy byla tato hudba hrána na počest Dewi Sri (bohyně plodnosti, rýže). Nejstarší dochovaný nástroj byl vyroben v 17. století. Existuje několik různých druhů – od nejjednodušších do ruky až po takové, jako můžete vidět tady na obrázku.
No, raději se podívejte sami na video níže. A pokud vás tento hudební nástroj zaujal, můžete si přečíst samostatný článek, který jsem mu věnovala.
A co lidové písně?
Bohužel (nebo spíš bohudík) tohle je snad nevyčerpatelné téma, protože každá etnická skupina v Indonésii má svůj vlastní jazyk i vlastní kulturní bohatství. A tak jsem vybrala jen pár z nich, které si můžete pustit po kliknutí na název.
Jako první musím zmínit písničku, která je původem z indonéských ostrovů Maluku, ale známe ji i my v Čechách. Jmenuje se Ayo Mama a známe ji díky filmu Pelíšky, ve kterém zazněla. To jste určitě nevěděli, že? V písni se zpívá o tom, aby matka nebyla naštvaná na svého potomka, který se držel za ruku a líbal se svou polovičkou. Podle něj se nejedná o nic špatného.
Jako další mě napadá Jali Jali, což je zase ukázka lidové hudby v indonéském hlavním městě Jakartě, tedy se jedná o etnikum Betawi. V této oblasti se míchá sundánská kultura s čínskou a evropskou, a tak je velice specifická a originální. Možná právě proto mě to osobně k Betawi velice táhne.
Jako poslední uvádím jednu z mých úplně nejoblíbenějších. Je hezká, jemná a má krásný text. Proto ji přidávám i s překladem. Pusťte si video a představte si, že jste ve Východní Indonésii (odtud tato píseň pochází) a neznáte nic než jen vesnici, ve které žijete, a její okolí. Ale to vám stačí ke štěstí. Protože víc netřeba.
Desaku Yang Kucinta
Desaku yang kucinta
Pujaan hatiku
Tempat ayah dan bunda
Dan handai taulanku
Tak mudah kulupakan
Tak mudah bercerai
Selalu ku rindukan
desaku yang permai
Moje vesnice, kterou miluji
Moje vesnice, kterou miluji
kterou mám v úctě
místo mého otce i matky
a mých přátel
Není snadné na ni zapomenout
není snadné se s ní rozejít
vždy se mi bude stýskat
po mé malebné vesnici
Dangdut
Tohle by mohla být kapitola sama pro sebe. Indonéský hudební styl dangdut ve mně ještě dnes vzbuzuje rozporuplné pocity. Jedná se o populární hudbu, která má indické, malajské a arabské prvky.
Ve své podstatě je to nevinný hudební styl, který byl nejvíce oblíbený v devadesátých letech. Je mnoho indonéských skupin, které dangdut zpívají ve vší počestnosti. Ale ono existuje mnoho různých odvětví, které už tak nevinné nejsou. Ale o to více se o nich ví. Co se týče té původní verze, můžete si pustit video níže. Ukázku dangdut hot/seksi raději pouze přes odkaz. Počkejte si na druhou minutu, až tam pořádně pochopíte, proč tento název.
Více jsem se o dangdut rozepsala v článku o nočním životě v Jakartě.
Qasidah – islámský pop
Většina obyvatel Indonésie vyznává islám. A stejně jako je velice populární cokoli západního, v náboženských záležitostech je zase trendem inspirace na Arabském poloostrově. Můžete si tedy být jistí, že qasidah je už ze základu naprosto odlišný styl od dangdut, který jsem zmiňovala výše. Ale tou svou rozmanitostí je právě Indonésie tak úžasná.
Qasidah, neboli česky kasída, je typ staré arabské poezie. Původně byla převážně milostná, poté se začaly objevovat také filozofická a satirická témata. Tyto recitace byly původně doprovázeny hrou na bicí nástroje a víme, že arabština je melodický jazyk, který se při recitaci velice podobá zpěvu, takže netrvalo dlouho a poezie se změnila v písně, která byly inspirované islámským popem. Tématy těchto písní jsou současné indonéské problémy. Tento styl je spíš oblíbený u Arabů žijících v Indonésii, ale na Youtube se dá najít spousta písní, které jsou oblíbené obecně.
Myslím, že jako příklad stačí jedna píseň, kterou si můžete poslechnout po kliknutí na název. Jmenuje se Indonesia Baru (Nová Indonésie) a zpívá se v ní o současné politické situaci a o tom, jak by všichni měli držet pospolu. Mimochodem, taky vám to připomíná Evu a Vaška?
Co se vám osobně nejvíc líbí a co se poslouchalo nejhůř? A který typ gamelanu se vám líbí víc, balijský nebo javánský? V druhé části článku se dozvíte o indonéském popu a folku, ale taky o písničkách pro děti a karaoke.
Přeji krásný den,jedeme na celý únor 2025 na Sulawesi.V Makassaru si půjčíme…